Březen 2011

Obsession 65.

29. března 2011 v 17:58 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Netrvalo to dlouho a on byl zpátky. Přinesl pití i jídlo, jak řekl. Přes rameno měl hozený provaz. Když jsem to uviděl, zhrozil jsem se a začal se sunout po posteli dál. Sakra, ušpinil jsem krví i prostěradlo.
"Billy, vlastně ani neznáš moje jméno. Jsem Hanz," zasměje se a všechno položí na stůl. "Při sexu mi ale klidně můžeš říkat "Tome". Mně to vadit nebude." Zvednu k němu trošku hlavu.
"Při... při sexu?" vzlyknu a pak syknu bolestí. Opřel jsem se o tu ruku.
"A co sis myslel, že tu budeme dělat, miláčku? Strávíme tu spolu krásné líbánky," řekne zasněně a zavře na chvíli oči. Ne, tohle je zlý sen. Nemyslí to vážně, prosím, že ne?!
"Ale já... prosím, ne," šeptnu.
"Ale ano," zatleská nadšeně a ihned si ke mně přisedne tak blízko, jak to jen jde.
"Ne, moc tě prosím, Hanzi," vydechnu. Třeba ho obměkčí, když mu řeknu jménem. Musím se z toho nějak vykroutit.

"Auu," zakňučím. Ihned zpozorní.
"Copak tě bolí? Mám přece jen přinést tu lékárničku?" pohladí mě po tváři a pak si všimne mé ranky u spánku. Ihned se zvedne a se slovy "Hned tu budu" se vypaří. I když mě to asi nemine, chci to oddálit. Po chvíli se vrátí i s lékárničkou a posadí se zpět ke mně.
"Asi mám něco se zápěstím," ukážu mu svou dost nateklou ruku. Vezme mi ji opatrně do těch velkých dlaní a chvilku si to prohlíží, až přikývne.
"Vypadá to jako naraženina. Možná je to nalomený, ale to se zahojí. Zavážu ti to a budeme to společně ledovat," usměje se a políbí mě.
"Ne, nelíbej mě, nedotýkej se mě. Je to... moc čerstvé," snažím se to nějak zakecat. Nejradši bych mu jednu vrazil a utekl, ale copak můžu?
"Budeš si muset zvyknout," přichytil mě za týl a strčil mi jazyk do pusy. Ihned jsem se mu snažil vyrvat. Nijak jsem mu to hlavně neoplácel a snažil se od něj jakkoli dostat. Najednou se odtrhnul.
"Zdá se, že se budeš muset naučit poslouchat," řekl hnusný tónem a začal mi ovazovat ruku.


"Proč mi tohle děláš?" rozpláču se. Ne, že bych to hrál, ale můj pláč a vzlyky by ho mohly obměkčit.
"Protože tě miluju, jak už jsem řekl. A chci, abys byl jenom můj," řekne naprosto klidně. Odvátím znechuceně hlavu stranou.
"Ale... to musí být oboustranné, aby to klapalo."
"Zvykneš si," pokrčí lhostejně rameny.
"Miluju Toma," stojím si za svým. I když vím, že mě to bude stát další bolest. Něco uvnitř mi říkalo, že je Tom naživu. Ale to je nejspíš tím, že jsem s ním naprosto spojen. Asi si to pořád jen nalhávám. Nedošlo mi to. Ne, ještě ne. Ale Tom... odešel.
"Nemluv o něm," zavrčí a dováže mi ruku. Hned ji strhnu k sobě.
"Díky," hlesnu.
"Už nechci slyšet nic o tvém bratrovi, ani nic o tom, že ho miluješ. Budeš milovat mě," zvedne se.
"Nikdy," prsknu a zamračím se. A v tu chvíli mi přiletí pořádná facka.
"Budeš mě poslouchat!" zakřičí. Hlavou se až trošku pootočím.
"Miluju ho a nezměníš to. Nikdy, slyšíš? Nikdy!" Dostanu další facku a pak mě popadne za zdravou ruku.
"Já věděl, že to přijde. Můžeš si za to sám," zavrčí. Dá doprostřed místnosti židli a na tu mě posadí. Vezme provaz a začne mě k ní přivazovat.
"Ne!" začnu sebou škubat a povede se mi se i zvednout a udělat pár kroků jinam. "Nechceš mi přece ubližovat!"
"Jenomže neumíš poslouchat, takže to tak být musí!" popadne mě surově kolem pasu a zas mě zasadí do židle. Tentokrát se mu už povede mě přivázat. A to dost pevně a těsně.
"Hajzle," šeptnu sám pro sebe a stejně se snažím dostat z toho pevného sevření. Těžko se mi i dýchalo. Opravdu mě přivázal velmi pevně.

Je tak zlý! Nechápu, proč tohle dělá. Proč má takové potěšení z toho, že ubližuje druhým. Nejradši bych jej zabil! Ne, kvůli sobě. Ale kvůli Tomovi. To on byl příčinou našich hádek, on způsoboval neustálý strach, nervozitu a nejistotu. A teď... zapříčinil tu nehodu, při kterém jsem přišel zřejmě o svoje dvojče. O člověka, který pro mě byl vším. Ale stále bude.

"A tady zůstaneš, dokud se nevrátím," přikázal mi. Znovu zkontroloval provaz a spokojeně se usmál. "Ne že bys někam snad mohl utéct," skloní se ke mně.
"Co když se mi bude chtít čůrat?" šeptnu nevinně, i když bych na něj začal nejraději křičet.
"Tak... to prostě budeš muset udržet," usměje se a poplácá mě po tváři jako poslušného koně.
"Počůrám se ti tady," řeknu naprosto vážně.
"To nevadí, lásko. Pak to vytřeš," oplatí mi také vážně.
"Ty mě snad rozvážeš?" rejpnu si znovu. Je tak nechutný! Jen jak se dívá, jak se mě dotýká. Přijde mi opravdu slizký.
"Až se vrátím, tak ano. A nebuď drzý," řekne pobaveně a rozejde se pryč. Takhle je mi snad i líp. Hlavně, že tu není. V hlavě mám tak velký zmatek. Nevím, jak se chovat. Jestli poslouchat nebo se vzpírat. Mám plnou hlavu Toma. Najednou se ve dveřích zastavil.

"Ještě jsem na něco zapomněl," řekne a vrátí si ke svému báglu. Chvíli v tom štrachá, až vytáhne nějakou fotku.
"Tohle jsem si schoval pro jistotu, kdyby ti chyběl tvůj velký brácha," řekne s úsměvem a položí přede mě na stůl fotku mě a Toma, z Grand Canyonu. Musel tam někde být a sledovat nás. Jakmile to uvidím, hlasitě se rozbrečím a začnu se vztekat. Tolik to bolí.
"Jsi největší hajzl, kterýho znám!" vyštěknu po něm a pláču dál. Jak jen mohl? Je to naprostá zrůda. Ten člověk nemá srdce a hlavně mozek!
"Já vím, zlatíčko," zašeptá mi sladce do ucha a pak mě na něj políbí. Během chvilky se za ním zavřou dveře. Nahlas se rozkřičím. Mám toho v sobě tolik.
"Tome!" křiknu. Po tvářích se mi kutálí jedna slza za druhou.

Proč se tohle všechno stalo? Udělal jsem něco tak hrozného, že teď musím takhle trpět? Zřejmě ano. Je mi všechno jedno. Jestli mi nadává, bije mě, vysmívá se mi. Jediné, co mě trápí, je Tom. Nedokážu nemyslet na to, co se s ním děje nebo neděje. Co když... co když je mrtvý? Nechci na to ani pomyslet. Musím doufat v to, že ho převezli do nemocnice a je v pořádku. Snad odjede domů, zpátky do Německa. Chci, aby žil svůj vlastní život a byl hlavně šťastný. Určitě si najde brzy i tu přítelkyni. Vždy o něj byl zájem, proč by nebyl dál, že? Začínám být stejně na pochybách. Když mi v Grand Canyonu, v autě oznámil, že je konec, asi věděl proč. Třeba to plánoval. Jen nevěděl, jak mi to říct. Nemohu mu to vyčítat. Beze mě mu bude lépe, tím jsem si jistý. Byl jsem jeho velká přítěž. Taková koule uvázaná u jeho nohy. Konečně bude mít klid. Ale já... vždy ho budu milovat. Protože on byl první a poslední člověk, kterému jsem věnoval svoje srdce, svou duši a celý se mu oddal. Nepatřím nikomu jinému na světě, než-li jemu. On je jediný.

Nevím, jak dlouho byl pryč. Mohla to být hodina, možná dvě. Neměl jsem přehled o čase. Ale přišel. A v ruce nesl velkou tašku.
"Ahoj, zlatíčko," pozdravil mě vesele, jakmile vešel do dveří. Ale nic jsem mu na to neodpověděl. Seděl jsem, oči jsem měl zavřené a téměř nevnímal. Cítil jsem tu jeho hnusnou kolínskou. Musel být u mě.
"Bille?" zatřese se mnou. Prudce otevřu oči a cuknu sebou. Jen se na něj podívám. Nejraději bych ty oči neotevřel. Ale to by se mnou znovu zatřásl, znovu by se mě dotknul. A já se chtěl vyhnout všem jeho dotykům.
"Už jsem se lekl, že chceš o všechno přijít," mrkne na mě a odnese tu jeho tašku vedle.
"O co?" řeknu tiše.
"No předem ti dám něco k jídlu a k pití. Chceš si dojít na záchod?" zeptá se a začne mě rozvazovat. Jen kývnu hlavou a držím. Aspoň zjistím, jak to tu vypadá. A na chvíli se zase zbavím jeho přítomnosti.

Když mě rozváže, pomůže mi vstát a odvede mě vedle do koupelny.
"Přinesu ti zatím led na tu ruku," odejde zase. Hned jak odejde, zavřu se a zamknu. Opřu se o zeď a zavřu oči. Teď ke mně nemůže.
Po chvilce vzal za kliku, ale nemohl otevřít.
"Bille, otevři," vrazil do dveří. "Ihned odemkni!" zakřičí.
"Moment," řeknu. Spláchnu, aby to nebylo tak nápadné. Tak a co teď? Mám odemknout nebo ne?
"Dělej, odemkni!" začne lomcovat dveřmi. Nespěchám. Nehodlám spěchat jen kvůli jeho křiku. Opláchnu si trošku obličej. Až pak dojdu odemknout.
"Co sis myslel?!" popadne mě hned za paži.
"Au, pusť mě. Šel jsem na záchod a opláchnout se," vytrhnu se mu. "Nic špatného jsem neudělal!"

"Jo? Líbilo se ti tam? Tak fajn!" štěkně na mě. Čapne mě za vlasy a začne mě táhnout zpět do koupelny. Hodí mě na podlahu a začne mi přivazovat ruce zespoda k umyvadlu. Vyjeknu trošku bolestí, uhodím se.
"Ne! Nech mě!" křičím a bráním se. Povede se mi ho nakopnout.
"Nic jsem neudělal!" Proč mě takhle týrá? Co jsem udělal tak špatného?
"Přede mnou se nebudeš zamykat!" zařve a vrazí mi pořádnou facku. "A už vůbec do mě nebudeš kopat!!" vrazí mi ještě jednu takovou, až si prokousnu ret. Pevně mi stáhne ruce provazem a zvedne se. Z toho rtu se mi rozteče hned krev.
"Tak mě nepřivazuj jako psa!" křiknu znovu. A on mě může bít. On si se mnou může dělat, co se mu zlíbí. Dobytek!
"Tak se jako pes nechovej," odejde a práskne za sebou dveřmi. Jak ty dveře třísknou, trhnu sebou.
"Zmrde!" řeknu nahlas, ale sám pro sebe. Snažím se nějak rozvázat, ale nejde to. Ruce mám sice celkem štíhlé, ale ani to mi tentokrát nepomůže. Můžu být rád, že mi neucpal něčím pusu.
Jenomže najednou se vrátí. A přijde až ke mně. Podívám se mu zpříma do očí. Přičemž tu krev si otřu do trička. Teče to dost. Vezme mě bezcitně za bradu.

"Kde máš mobil?" procedí skrz zuby. Neodpovím mu a vytrhnu mu svou tvář z dlaně. Začne mě ohrabávat, rozkrok a pak stehna.
"Ah, tady ho máme..." usměje se a strčí mi ruku do kapsy.
"Ne!" trhnu sebou ke straně a ucuknu tak. "Nech mi ten mobil."
"Kdepak. Budu ti hlídat telefonáty od tvých BFF. Kdyžtak ti řeknu, co říkali," zasměje se a vezme mi ho. Postaví se a poodejde ke dveřím.
"Že je pozdravuju!" prsknu a odplivnu si, protože mě ta krev štve.
"Vzkážu," kývne pobaveně a rozejde se pryč. "Jo a ještě..." zastaví se. "Moc tu nenadělej, jinak to budeme muset vytřít tvýma vlasama. Není tu žádný hadr," usměje se sladce a dveře se za ním zvenku zavřou. Oh, nejradši bych vytřel s tebou! S tou tvou nechutnou držkou, ty hajzle!
"Hanzi!" křiknu po něm. Chci se ho na něco zeptat. Nic. Tak nechoď. Aspoň se na tebe nebudu muset koukat. Naštvaně se uvelebím na zemi a koukám se kolem sebe. Sakra, jak se jen z tohohle dostanu. Potřebuju to o něco rozřezat, ale o co.

Čas utíká příšerně pomalu. Ale já o něm stejně nemám žádný pojem. Co mi teď vlastně chybí? Sedím. Dokonce v koupelně, na celkem čisté podlaze. Ale sám. Bez Toma. To je to, co mě bolí nejvíc. Už ho nikdy neuvidím. Neuvidím ten jeho úsměv, rozzářené oči, perfektně vypracované tělo. Už se jej nikdy nedotknu, nepohladím ho, nepolíbím, neřeknu mu, jak moc ho miluju. Ta představa mi ubírá na životě a to doslovně. Zabíjí mě, ubíjí zevnitř.
Po další hodině se už začnu vrtět, bolí mě zadek. Ta tvrdá zem mě tlačí. Navíc mě ten idiot tak pevně sevřel, že se můžu jen sotva hnout. Po chvíli přemýšlení ho chtě nechtě zavolám.
"Hanzi!" zakřičím, aby to k němu dolehlo. Chvilku to trvá, ale nakonec se dveře otevřou.
"Hm?" podívá se na mě.
"Odvážeš mě, prosím?" řeknu, i když se mi u toho vzteky ten zadek i svírá.
"Když mi řekneš dobrý důvod, proč bych to měl udělat, tak ano," přikývne a s pozvednutým obočím mě sleduje.
"Všechno mě příšerně bolí, těžko se mi dýchá. Nechci tu být."
"Fajn," přikývne, přejde ke mně a začne mě odvazovat. "Chceš být raději vedle se mnou?" Bože, jak se vůbec opovažuje se mě na tohle zeptat. Ne, opravdu nechci. Klidně si lehnu do vany, ale u něj být nechci. Rád bych byl vedle, ale bez něj.
"Hmm," řeknu jen nepřítomně.
"No... budu to brát jako souhlas," pousměje se. Rozváže mi ruce a pomůže mi na nohy. Odejde zpět vedle do pokoje. Hned se trošku protáhnu. Podívám se na sebe do zrcadla.
"No, hezký," šeptnu si tiše pro sebe. Ten ret je fakt kouzelnej. Hned si to začnu oplachovat studenou vodou.

"Dáš si něco k jídlu? Něco k pití?" zavolá.
"Ne," řeknu jasně. Raději si naberu trošku vody do dlaní a tak se napiju.
"Měl bys něco jíst. Jsi, Billy, strašně pohublý..." Na to už mu nic neřeknu a přejdu vedle do pokoje, kde bohužel je. Sedí u stolu s časopisem v ruce. Hned vzhlédne a celého si mě sjede pohledem, až se pousměje. Jazykem si přejede po rtech. Nevěnuji mu jediný pohled, jen dojdu k oknu a dívám se z něj. Venku je celkem hezky.
"Chtěl by ses projít?" vyskočí hned na nohy. To jako s ním? Teď? V žádném případě. Na to opravdu nemám jedinou náladu ani myšlenku.
"Ne, jsem unavený," řeknu tiše.
"Tak si můžeš lehnout a vyspat se," nabídne mi a ukáže k posteli. Jen pokývu hlavou. Stejně bych teď asi neusnul. Nedokážu vypnout. Pořád vidím před očima Toma. Jak mu tekla krev, všude byla krev.

Obsession 64.

27. března 2011 v 15:35 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Ucítil jsem jen silný náraz. Ale neměl jsem potuchu o tom, že bychom nabourali. Slyšel jsem hluk a před očima se mi zatmělo. Chvíli jsem měl pocit, že je všude mě naprosté ticho. Bylo to jako vakuum. Nic jsem neslyšel, neviděl, necítil. Až po chvíli jsem ucítil tupou bolest hlavy, pak i ruky. Ale nebral jsem na to nějak zřetel. Zřejmě jsem celou dobu hlasitě křičel a plakal. Bože můj, co se stalo? Tom, co je s Tomem?!
"Tome! Tome, lásko, Tome!" křičel jsem a trhal sebou. Když airbag trošku splasknul, ihned jsem se k němu naklonil.
"Ne, Tome! To ne, nesmíš mi tohle udělat, ne!" hystericky jsem naříkal. Slabě jsem s ním zatřásl.
"Ne, nesmíš umřít! Tome!" brečel jsem. Nevšímal jsem si své bolesti. Ta pro mě byla v tuhle chvíli tou nejmenší.
"Neeee!" Neprobíral se. Nedával žádné známky života.
Ne, to není pravda. Je to jen sen. Jen noční můra, které mívám a Tom mě z nich vždy probudí a utěší mě. Ano, určitě za chvíli otevře oči a usměje se na mě.
Uvnitř mě bylo prázdno. Byl to pro mě šok. On nemůže být mrtvý! Ne, nemůže, musí otevřít oči a podívat se na mě. Já ho přece miluju. On slíbil, že mě neopustí. Ale chtěl tenhle vztah ukončit. Může za to to dítě. Můžu za to já. Za všechno tohle můžu já. Je to moje vina.
"Ah, ne, Tome, sakra!" křiknu nahlas a přisoukám se pracně k němu, i když to moc nejde. Auto je dost promáčknuté. Snažím se ho dál probrat, ale nereaguje. Vůbec nereaguje.
"Ne, nesmíš odejít, ty mě přece miluješ a já tebe. Já... já to dítě nechci!" bezmocně křičím a marně se ho snažím dál oživit. Ale jeho tělo se mnou nekomunikuje. Ani se nepohne. Nevydá ani hlásku. Víc se k němu přisunu, nakloním a začnu ho hladit po tváři. Všude je krev. Jeho krev. Krvácí z hlavy. Začnu ho něžně pusinkovat na tvář.
"Ne, ty se probudíš. Ty mi to neuděláš. Nesmíš mě tu nechat. Jsme dvojčata a já tě miluju. Já... já tě miluju, Tome, slyšíš mě? Miluju," šeptám mu pořád dokola a vzlykám. On to hraje. Ano, on si ze mě zase dělá jen srandu. Přece to nemůže být pravda. Nemůže to takhle zůstat. Tom mě přece miluje. Sám to říkal. Navždycky. Ano, to říkal a tisknul mi ruku a hladil mě po paži. Pak se objevil ale on. On za námi stále jel. Tlačil se na nás. A pak ten náraz. A najednou mi Tom neodpovídá.
Zatřesu s ním trošku znovu, ale odpovědí mi není nic.
"Neeee!" zakřičím znovu a hlavu zabořím k jeho hrudi, ale jemně. Nesmím mu ublížit. Vůbec mi nedochází, že někde poblíž mě je ten úchyl. Teď je tu jen Tom a já. My dva. Ale on odchází. On mě chce opustit. Skoro mi ani neodpověděl na to, že mě miluje. Co když mě už nemiluje? Nezáleží mu na mně? Jinak by se přece probral. On je živý. Nesmí umřít. On neumře...
Najednou mě někdo vzal za rameno.
"Jsem rád, že se ti lásko nic nestalo," řekl dotyčný a začal mě tahat otevřeným oknem ven z auta.
"Nee!" vykřiknu a začnu se soukat zpátky. Momentálně nemám téměř žádnou sílu, ale snažím se udržet se v autě.
"Ale notak, Billy. Buď poslušný a pojď ven," popadne mě i druhou rukou a surově mě vytáhne z toho auta oknem. Pak mě upustí na zem a začne mě zase za ruku tahat na nohy.
"Au... ne, nech mě!" křičím a snažím se od něj utéct.
"Přestaň sebou šít," vytáhne mě na nohy a pevně mě chytne za zápěstí. "Teď už tě nemá kdo zachránit. Tvůj bráška je mrtvej," zasměje se hnusně.
"Ne," začnu kroutit hlavou a plakat víc. "Není, není, já... já musím k němu!" křiknu hystericky. Snažím se nasoukat znovu okýnkem do auta.
"Je po něm. Chcípnul, jasný?! Takže teď se mnou půjdeš do auta a já tě odtud odvezu!" zakřičí na mě. Vezme mě za boky a táhne mě ke svému autu.
"Počkej, počkej. Prosím," řeknu bezmocně. "Zavolej záchranku, já... já s tebou půjdu," vydechnu. Najednou zastaví a vidím, že přemýšlí.
"To půjdeš i tak," usměje se hnusně a táhne mě násilím dál.
"Půjdu dobrovolně. Zavolej mu záchranku," šeptám z posledních sil. Jako by v tu chvíli jeho pohled a dotek zněžněl, i když jsem myslel, že tohle monstrum ničeho takového není schopné.
"Opravdu půjdeš dobrovolně? Nebudu muset používat žádné násilí? Nesnáším, když ti musím ubližovat," zatváří se snad až smutně.
"A-ano," zakoktám a zavřu oči.
Je mi špatně, bolí mě hlava, chce se mi zvracet. Nedochází mi, že jsem se mu teď vydal. Ale pokud to Tomovi pomůže, udělám cokoli. Dám za něj život. A rád. Miluju ho.
"Tak fajn. Stejně už je nejspíš po něm, takže to nevadí," mávne rukou a pustí mě. Vrátí se zpět k autu a najednou se nakloní do auta, jako by chtěl Tomovi něco udělat. Hned jdu za ním.
"Nechej ho! Zavolej záchranku, prosím. Já opravdu půjdu s tebou a dobrovolně. Prosím tě," vzlykám nahlas. Spadnu na kolena a skoro ho až prosím. Lehce do mě strčí nohou, abych ho nechal být a začne Tomovi něco dělat. Začnu se k němu natahovat. Nakonec se k němu došourám.
"Prosím, nech ho. Prosím. Jsem.... jsem tady a tvůj. Jen mu zavolej záchranku. On nic neudělal."
"Necítím jeho tep, takže..." vykloní se zase z auta. "...myslím, že už nemusím."
"I přesto, zavolej tu záchranku. Žádám tě o to. Je ti málo, že mě tu máš?"
Budu muset zřejmě přistoupit na tuhle jeho hru. Budu se muset plazit a prosit, nabízet se mu. Ale pro to stvoření, které miluju jsem schopen všeho.
Chvíli mlčel, až tedy přikývnul a mumlal si pro sebe něco ve smyslu, že ho to už stejně nezachrání. Nakonec vytáhl mobil a začal volat záchranku. Poslouchal jsem přesně, co říká. Sledoval jsem ho, co dělá. Aby to na mě jen nehrál. Ale opravdu zavolal.
"Děkuju," pošeptám, když hovor ukončí. Nedokázal jsem ani kontrolovat svůj tón hlasu, svoje tělo, svoje myšlenky. Vše to jen na prázdno plynulo. Byl konec.
"Udělal jsem, co jsi chtěl, ale stejně je mrtvý. Nemá tep," pokrčí rameny. Vezme mě za paže a pomůže mi na nohy. "A teď tě, Billy, odvezu, hm?" usměje se slizce a pohladí mě po tváři. Trošku sebou cuknu, jak se mě dotkne. Zavřu prudce oči.
"Hm," odkývám jenom a rozpláču se.
"Tak pojď, lásko. U mě se ti bude líbit," políbil mě na tvář, vzal mě kolem pasu a vedl mě k autu. Ještě jsem se otočil za Tomovým autem. Moc dobře jsem už dovnitř neviděl.
"Miluju tě, Tome," zašeptal jsem tak, aby to ten slizoun neslyšel, a poslušně s ním došel až k autu. Chtělo se mi pořád křičet a naříkat, ale bylo to k ničemu. Jen slzy jsem nedokázal držet. Skoro jsem se jimi zalykal. Posadil mě na místo spolujezdce a dokonce mě i připoutal, jelikož jsem toho sám nebyl schopný. Nasedl na místo řidiče, nastartoval a vyjeli jsme. Celou cestu jsem nepřítomně koukal z okýnka a polykal hořké slzy. Tímhle pro mě skončilo všechno. Můj život.
Najednou mi položil ruku na stehno, přesně jako to dělával Tom.
"Ne, prosím," stáhnu nohu k sobě a ruku mu dám stranou. Nechal ji tak, nezkoušel ji tam znovu položit.
"Můžu se tě na něco zeptat?" zeptal se celkem normálně, kupodivu jako normální člověk. Překvapeně jsem stočil pohled k němu.
"Ano," řeknu slušně.
"Chtěl bys teď raději zemřít, abys mohl být s Tomem?" zeptá se poněkud tiše. Bylo zvláštní, že dokázal jednat tak... normálně.
"On nezemřel," řeknu jistě. "Ale udělal bych teď cokoli proto, abych mohl být s ním," podívám se zase z okýnka. I když se mu tohle nelíbí, nebudu mu lhát.
"Myslím... myslím, že jo. Necítil jsem tep," řekne naprosto vážně.
"Ne, ne, není mrtvý. On by mi to neudělal. A pokud ano, já zemřel s ním," pošeptám a rozpláču se víc. "Vše pro mě už skončilo, Bill odešel." Ano, Bill odešel. Jeho duše odešla a zůstala u Toma. Zbylo jen Billovo tělo. Tělo bez duše.
"Ale neodešel," zasměje se a pohladí mě po noze. "Bill je tu se mnou. Konečně jsi jenom můj, koblížek. Slaďoučkej a roztomiloučkej."
"Pleteš se, Bill odešel. Tohle už Bill není. Protože není s ním," šeptnu tiše a odtáhnu se, jak to jen jde. Jeho hlas zase okamžitě zhrubnul.
"To se ještě uvidí," zavrčí. Přidá plyn a rozjedeme se po nějaké hlavní silnici pryč. Daleko od Toma. Zavřu oči. Snažím se nic nevnímat.
"Nechceš něco k pití?" zeptá se po nějaké té chvíli.
"Ne, děkuju," odpovím jen suše a nasucho polknu. Nechci od něj nic.
"Jen jsem chtěl být milý. Nechci na tebe být zlý, opravdu ne, Billy," povzdechne. "A to co se stalo tvému bratrovi, to jsem neměl v úmyslu. Chtěl jsem, aby si ublížil, aby tě nemohl bránit a já si tě mohl vzít. Nechtěl jsem, aby se zabil. Tak moc bych ti nikdy vědomě neublížil..."
"Ubližuješ mně i jemu od té doby, co jsi začal posílat ty nechutné dopisy a obtěžoval mě. Moc dobře víš, že mi ubližuješ. Kdybys mi nechtěl ublížit, nechal bys nás na pokoji," hlesnu.
"Takhle se mnou nemluv!" zařve a uhodí mě. Jen se skrčím a vypísknu bolestí, když mě uhodí. Nebere ohledy na to, že jsem zraněný. Zas mě nechal být a jel dál. Jeli jsme ještě asi hodinu. Potom zajel do nějakého menšího městečka. Dojeli jsme po chvíli k nějakému motelu. Seděl jsem jako přilepený.
"A tohle bude naše království, miláčku," usměje se na mě. Odpoutá se a vystoupí. Přejde ke mně, aby mi pomohl z auta. Vystoupím pomalu sám. Nemám žádné svoje věci. Všechno jsem nechal v autě. V Tomově autě.
"Tak pojď," vezme mě kolem pasu a zavede mě dovnitř. Motel byl úplně prázdný. Se sklopenou hlavou jdu vedle něj. Pořád se snažím od něj nějak oddálit. Přemýšlel jsem dokonce o tom, že bych utekl. Ale stejně by mě dohonil a kdo ví, co by pak udělal. Navíc, proč bych utíkal? Nemám kam. Tady v té pustině se nikam nedostanu ani neschovám.
Jenomže on si mě naopak přitiskne k boku ještě víc. Dovede mě do jednoho z pokojů v horním patře. Je to prázdná místnost. Jen postel, židle a stůl a jedna skříň.
"Budeš hodný?" posadí mě na postel. Jen slabě přikývnu. Nebudu mu jakkoli vzdorovat. Pokud nepoužije násilí. Mluví se mi ztěžka. Jsem ochraptělý, ubrečený. A hlavně s ním nechci mluvit. To, co se ve mně odehrává, nelze popsat. Ani já sám nevím, co se uvnitř mě děje. Jsem natolik flegmatický, že je mi všechno už jedno. Na druhou stranu jsem tak rozčílený a rozrušený, že bych dokázal zničit zřejmě vše kolem sebe. Ale to bych na to musel mít sílu, kterou momentálně nemám.
"Dobře. Tak si tu klidně lehni. Musíš být unavený," pohladí mě po tváři. "Vedle v pokoji je kdyžtak koupelna a já z auta přinesu jídlo a pití. Jinak..." prohlédne si mě. "Neublížil sis při té nehodě?"
"To je dobré," vzlyknu a do očí se mi nahrnou slzy. "Trochu." Ihned si ke mně klekne a vezme mi tvář do dlaní.
"Copak tě bolí, koblížku?" zašeptá. Hlavu odvrátím. Nechci, aby se mě dotýkal.
"To nic není, to přejde."
"Jak myslíš. Přinesl bych ti prášek nebo tak," pokrčí rameny. Sebere se a odejde. Hned na to se hlasitě rozpláču a svalím se na postel. Schoulím se do klubíčka.
"Tome, prosím, Tome..." vzlykám tiše. Kéž bych alespoň věděl, že je živý, uklidnil bych se. Ale netuším, co s ním je. Co když mi nelhal a opravdu jeho tep necítil? Mám nateklou ruku, hlavně zápěstí. Hlava mě bolí. Sáhnu si pak do vlasů, kousek od spánku. Na prstech mám i krev.

Obsession 63.

24. března 2011 v 17:07 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
"Zastav, prosím, zastav," prosil mě stále Bill. Byl jsem rozrušený, opravdu jsem byl a nedokázal jsem to skrýt. Možná jsem mu to neměl říkat, zřejmě už vůbec ne v autě. Ale rozhodl jsem se tak. Bylo by to tak nejlepší. Jak pro něj, tak pro mě. Jenomže cokoliv jsem řekl, on to začal zpochybňovat. Začal mi tu vykládat, kolik pro něj znamenám, jak moc mě miluje. A myslíte, že je pak lehké, vzdát se někoho, jako je on? Někoho, kdo k vám chová tak hluboké a silné city jako on ke mně? Jen těžko.
"Bille, jsem vážně v pořádku. Zvládám to," uberu trochu plyn a pořádně si protřu oči od slz, aby mě tam už dál neštípaly. Jenomže se mi chtělo brečet znovu a znovu. Znovu jsem se podíval do zpětného zrcátka. A když jsem v něm uviděl to stříbrné Porsche jako naposledy, zmocnil se mě zvláštní pocit. Celou tu dobu jelo to auto rychle za námi. Teď jsem ubral, o dost ubral. A on taky. Nemusí přece jezdit podle mě, ne? Má Porsche, ať si jede…
"To vidím," řekne a sám mi otře tváře. Trochu se odtáhnu. Opravdu teď není nutné, aby mě otíral od slz po tom všem, co jsem mu řekl. A navíc, jeho ruce mi překáží víc než ty mizerné slzy.
"Dobrý..." šeptnu a zase trochu zrychlím.
Nenápadně se podívám do zpětného zrcátka. Auto jako na povel zrychlí taky. Kdo to kurva je a co chce?! Bill stáhne ruku a sklopí zrak.
"Miluju tě," řekne skoro neslyšně, protože je ubrečený. Má hlas dost pod tónem. Tak moc bych mu chtěl říct, že já jeho taky. Tak strašně bych si přál vzít všechno zpět a říct mu, že nechci, aby to tak bylo. Protože to byla pravda. Ani ta nejmenší buňka v mém těle ho nechtěla pustit. A už jen, když jsem si představil, jak jde po boku nějaké holce, popadaly mě mdloby. Jenomže… to tak bude správné. Takže jsem na to raději nic neřekl a jenom znovu zpomalil na 100km/h. Pohlédl jsem do zpětného zrcátka a zjistil, že se auto stále drží těsně za mnou. No, to se mi snad zdá. Prudce jsem přišlápl plyn a začal opravdu rychle zrychlovat až na 160km/h. Ten hajzl ale zase zrychlil a brzy byl u mě. To jako chce závody nebo co? Co kurva chce?!

Obsession 62.

20. března 2011 v 16:16 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Jen jsem se za Tomem díval, jak odchází. Uvnitř jsem cítil tak zvláštní pocit. Jako bych se nemohl nadechnout a hrozně mě bolelo a pálilo u srdce. Chytnul jsem se zlehka rukou zábradlí a díval se za ním. Takovou reakci jsem od něj nečekal. Hlavně po mně nikdy takhle nevyštěknul a div mě od sebe neodhodil, jak se mi vytrhnul. Tak moc to bolelo. Jako by mě právě odhodil a naznačil mi, že už mě nechce ani vidět. Ano, tak mi to přišlo. Jako bych pro něj byl najednou ten nejposlednější člověk. V tenhle okamžik mi bylo vážně jedno, že jsou kolem lidi. Vzteky jsem kopnul do té lavičky, co postávala nedaleko mě, a pak jsem se na ni posadil a rozbrečel se.
Proč bych v sobě měl skrývat, že mě něco bolí a trápí? Nebudu, nehodlám. Na těch lidech okolo mi totiž nezáleží. Záleží mi jen na tom, který právě teď odešel.
Proč mi tehdy říkal, jak moc by si to přál? Proč jsem ho viděl skoro plakat? Proč mi plně naznačoval, že dítě by chtěl právě se mnou? Teď najednou křičí, že nechce. Nechápu tuhle jeho reakci. Vím, moc dobře vím, jak by tohle bylo těžké. Ale on ví, že dokážu být dost vlivný na to, abych tohle dokázal udělat. Ale momentálně o tohle snad ani nejde. Zaskočilo mě jeho jednání. Ten tón, jakým na mě křiknul. Připomnělo mi to jeho chování ještě před nějakou dobou. Vzpomněl jsem si na ještě starší časy, kdy si spoustu věcí neuvědomoval a nedokázal je ohodnotit.
Když o tom všem vlastně tak přemýšlím, jsme spolu zhruba 3 týdny. Ano, poměrně hodně krátká doba na to, abychom už mluvili o dítěti. Jsem si toho vědom. Ale je tu jeden velký rozdíl. Jsme dvojčata, která spolu od narození jsou. Vyrůstali jsme spolu, žijeme spolu. Víme o sobě všechno, a to je právě ono. Lidé, kteří spolu chtějí být, se poznávají, ale my se nepoznávali, my vše víme, a o to rychleji náš vztah postupuje dál a dál. Neměli jsme a nemáme potřebu se v nějakých věcech poznávat. Tom moc dobře ví, jaký vztah mám k dětem. A já stejně tak dobře vím, jaký k nim má vztah on. Ah, jak mohl jen říct, že je to jen kvůli Billymu? Kdyby jen tušil, že Billy byla poslední kapka. Ta představa jeho s Billym mě naprosto okouzlila. Ale už předtím jsem na dítě myslel. A abych pravdu řekl, moc jsem nikdy neuvažoval nad tím, že bych měl přítelkyni a s ní dítě. V posledních několika letech jsem si chtěl dítě adoptovat. Chci ho vychovat, chci mu dát veškerou péči, lásku a cit. Ale teď jsem objevil něco nového s Tomem a přál bych si, aby tomu drobečkovi jsme tohle vše, a ještě mnohem víc dávali společně.

Obsession 61.

17. března 2011 v 18:31 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Když jsme se po chvíli pokochali tou krásou, rozešli jsme se v podivném objetí dál. A i když se nám šlo celkem špatně, vůbec nám to nevadilo. Byli jsme spolu. Smáli jsme se a pořád se fotili. Nějak nás to holt chytlo.
Po nějaké době jsme si jenom tak sedli na nějakou lavičku a já si Billa posadil na sebe. Otevřel jsem složku s těmi fotkami a začali jsme si je společně prohlížet.
"V tom výtahu jsi měl předtím pravdu. Vypadáme spolu vážně… dokonale," usměju se a jemně ho políbím zezdola na čelist. Bill se radostně usměje.
"A já si myslel, že ti to spíš přišlo nechutný. Jsem rád, že jsi teď už stejného názoru," obejme mě kolem krku. Zase nás se smíchem vyfotím a pak ho políbím.
"Doma si ty fotky všechny vytiskneme a uděláme si z toho fotky do pokojů," rozesměju se.
"Ne, ne, ne. Já ti s tím nechám ten pokoj rovnou celý vytapetovat. Nebo ti z toho udělám obrovské plakáty a ten nejlepší ti dám na záchod," začne se smát.
"Koukat na svůj ksicht, až budu srát? Ne, díky, to vážně nechci," začnu se tlemit na celé kolo. Nenápadně Billa vyfotím. Pak se na tu fotku podívám. Byla to momentka, dokonalá. Jeho totální výbuch smíchu. Byl tak veselý, plný života. Zase to byl ten můj starý Bill, kterého jsem tolik zbožňoval.
"Třeba by ses z toho ani nevysral," směje se dál. "Ne, dáme si nějakou erotickou do ložnice a do koupelny!"
"To je dobrý nápad! Vyfotíme se pak někde nahý na hotelu nebo ve sprše. Možná bychom se mohli vyfotit i při sexu!" začnu hned hlasitě navrhovat své nápady, až se po nás lidí otočí. Sakra… Všechny je zpražím pohledem a zas se rozejdou.
"Už jsem na to taky myslel, abych ti pravdu řekl," zvážní. Ihned se mu nakloním k uchu.
"Natočíme si vlastní sex. Vlastní domácí porno," zašeptám mu zvráceně do ucha, přičemž mu chlípně přejedu po rozkroku. Oh, to by se mi tak kurevsky líbilo. Už aby to bylo. Uuhhh… Koukat se na to, jak se s Billem milujeme? Jak do něj přirážím, on se pode mnou kroutí a sténá mé jméno? No, tak to je můj sen!

Obsession 60.

14. března 2011 v 16:54 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Skoro celou cestu jsme byli s Billem ticho, já ho držel za ruku a jen ho hladil palcem. Viděl jsem, jak ho to trápí. Opravdu si Billyho zamiloval. I on jeho. Jak se hladili po tvářích a pak se objímali, vážně jsem měl co dělat, abych se udržel a nezačal řvát jako hysterická mařena. Uběhla aspoň hodina, než jsem poprvé promluvil.
"Zlatíčko…" řeknu tiše a dál ho jen hladím palcem po ruce, jak ho držím. "Nebuď smutný. Ještě se s Billym uvidíš. Slíbil jsem mu, že se ještě vrátíme. A budeme tam delší dobu. Můžeme tam jet, až se vrátíme z tohohle výletu a být tam třeba týden…" řeknu jemně.
"Tomi, děkuju," koukne se na mě a pohladí mě po tváři. "Ale... mně nejde jen o Billyho," šeptne smutně. Povzdechnu. A je to tu zase.
"Já vím, ale teď na to není ten vhodný čas. Probereme to všechno, až budeme na místě. Budeme v přírodě a v klidu, dobře?" požádám ho. Tady se akorát zase pohádáme a já budu mít sto chutí ho někde vysadit v poušti.
"Dobře," nahne se ke mně. Podívám se na něj. Líbne mě na rty a stiskne mi ruku. Stisknutí mu oplatím a zase si začnu všímat cesty.

Netrvá to dlouho, a konečně uvidíme ze silnice velké hory a i příroda nasvědčuje tomu, že brzy budeme v Grand Canyonu. I doprava se začala zvyšovat.


Obsession 59.

11. března 2011 v 17:34 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
"Dobré ráno," pozdraví Tom s úsměvem March v recepci.
"Dobré ráno," usměje se na nás oba. "Takže vyrážíte dál?"
"Ano, jedeme dnes do Grand Canyonu," usměju se na ni. "Abych pravdu řekl, nepřišli jsme jen zaplatit a odjet, přišli jsme se rozloučit. Opravdu děkujeme za vše."
"To je samozřejmost," usměje se a pak se zasměje. "Billy dnes vstával brzy a pořád říkal, že se s vámi musí rozloučit. Lítá venku na zahradě." Tom se zasměje a podívá se na mě.
"Běž napřed, já zatím zaplatím a vyřídím to tu," řekne mi. Ale já se nadechnu k protestu.
"Jen za ním běž," usměje se a začne s March něco řešit.
"Dobře," vydechnu. "March, nashledanou, mějte se krásně a snad se někdy ještě uvidíme," mávnu na ni ještě, a pak se rozejdu na zahradu. Je velká a opravdu krásná. Je tam fontánka a všude kolem jsou květiny, různé keře a stromky. Všimnu si menšího pískoviště a malého hřišťátka pro děti. A tam zahlédnu i Billyho. Zamračeně tam sedí a podpírá si hlavu ručkou. Pomalu k němu dojdu zezadu a pak na něj bafnu.

"Baaaf!" chytnu ho zezadu a zasměju se.
"Bille!" vykřikne ihned, otočí se a obejme mě. "Myslel jsem, že jste odjeli a ani se se mnou nerozloučili."
"To bychom ti neudělali," posadím se k němu na trávník a posadím si ho na sebe. "Jak ses vyspal?"
"Dobře. A ty?" usměje se a zavrtí.
"Také," řeknu. "Tom jistě za chvíli přijde, tak se budeš moci rozloučit i s ním. Moc mě mrzí, že jsem netušil, že tady poznám tak úžasného chlapečka, jako jsi ty. Nemám pro tebe ani žádný dáreček," řeknu trošku zklamaně a prohrábnu mu vlásky.
"To nevadí. Ale já pro vás dárek mám," vyskočí na nohy a vezme mě za ruku. Začne mě táhnout zpět do hotelu, kde se akorát ve dveřích srazíme z Tomem.
"Ahoj, Billy. Kam jdete?" usměje se hned.
"Ukážu vám svoje auta a svůj dárek," řekne. Vezme druhou rukou Toma a táhne nás kamsi. Jen se zasměju a nechávám se jím táhnout dál. Na Toma jen pokrčím rameny, že nevím, oč se jedná, ale mlčím. Nechci Billymu zkazit tu obrovskou radost. Tom jde poslušně za námi.

Obsession 58.

9. března 2011 v 17:42 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Na ráno jsem měl nařízeného budíka. Toma jsem nechal ještě spát. Sice jsem nevěděl, kdy přesně chce vyjet, ale snad máme času dost. Proto jsem tiše vstal, udělal si ranní hygienu a převléknul se. Tiše jsem zaběhnul dolů, kde už na recepci opět byla March.
"Přeji dobré ráno," usměju se na ni.
"Dobré ráno, pane Kaulitzi. Jak jste se vyspal? Váš bratr ještě spí?" ptá se hned mile.
"Velmi dobře, jako doma," pochválím. "Ano, Tom ještě spí. A to je jedna z těch věcí, proč za vámi jdu. Měl bych na vás takovou malou prosbu," pousměju se.
"Ano, o co jde? Ráda vám vyhovím, stejně nemám teď co dělat. Jen čekám, až se Billy probudí."
"OK. Potřeboval bych od vás nachystat nějakou snídani. A jestli bude tak výborná, jako včerejší večeře, myslím, že Tom si bude libovat a já také," usměju se na ni.
"Samozřejmě, od toho jsem tady. Takže... něco jako snídaně do postele, mám to tak brát?" zasměje se. Ahm, doufám, že jí to nepřijde jakkoli divné.
"Ano, tak nějak. Rád bych bratra mile překvapil. Byl velmi unavený z cesty," odmlčím se pak.

Obsession 57.

5. března 2011 v 16:55 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Po nějaké době se raději seberu, upravím se a vrátím se k nim ze záchodů.
"Jsem tu," řeknu a nasadím co nejpřesvědčivější úsměv. Akorát se zrovna něčemu spolu smějí a malý Billy si chroupe papriku, kterou mu Bill dal ze své oblohy. Jídlo už je na stole.
"Chceš ještě?" ptá se Bill. Malý Billy jen pokývá hlavičkou a otevře pusu. Bill vezme do ruky další kousek papriky a dělá mu s ní letadýlko u pusy. No, tak to abych se šel vybulit znovu. Zdusím to v sobě a sednu si.
"Máš rád papriku? Jen pěkně jez. Jednou budeš velikej a svalnatej jako já," zasměju se.
"Vážně budu?" rozzáří se mu oči.
"To si piš, že jo. A k tomu ti dopomůže zelenina," usměju se.
"Ale ona není moc dobrá. Ale za to mi to stojí," zatleská nadšeně a hned se vrhá k Billovi pro další papriku. No, aspoň jsem udělal dobrý skutek. Bill se směje.
"Jsi rozumný, když mu tohle říkáš. Ode dneška budeš taky papat zeleninku, Tome," usměje se na mě a dál ho krmí. To jsem to zas někam dopracoval. Zamračím se na něj. Fuj. To se asi zbláznil ne. I když on by mě nemusel zrovna o jídle poučovat.

Obsession 56.

2. března 2011 v 17:39 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Po dalších pár kilometrech jsem sjel z dálnice a najel na silnici, na kterou jsem měl. Byla to kupodivu čtyřproudová silnice. Takže jsem se zase rozjel na svých dobrých 180km/h až 200km/h a krouhal to po silnici. Věřte nebo ne, když jsme projeli kolem hor a pouští, za 2 hodiny jsme konečně byli na místě. V Kanabu v Utahu. Kolem bylo jasně poznat, že je to okolí velkého Grand Canyonu, protože i tady bylo docela podobné okolí.
"Jsme tady," řeknu, když zaparkuji na parkovišti jednoho hotelu. Jmenoval se Holiday Inn Express and Suites.
Byl to spíš takový rodinný hotel, i když byl velký, ale opravdu hezký, a sálalo z něj něco zvláštního, něco domácího. Měl i zahradu a zdálo se, že pár kilometrů po louce byl i nějaký statek. Naštěstí sem to cítit nebylo.