Obsession 12.

20. října 2010 v 17:17 | _Teri_ |  Obssesion
autor: Mischa* :o* & Turmawenne


BILL

Tom mě jemně hladí  po vlasech. Nějak nemůžeme ani jeden spát po tom všem, co se dnes stalo. Očividně se toho od něj víc nedočkám. Zavřu raději oči a pokouším se spát. Ale nejde to. Pomalu a opatrně se prohrabává mými vlasy, hladí mě a pravidelně oddechuje. Ani on nespí. Rukou, kterou mám přehozenou přes jeho nahé tělo, přesněji přes hrudník, ho začnu hladit také.
"Spi..." zašeptá a druhou rukou mě pohladí po rameně.
"Hmm, ty taky," řeknu už trošku přiospale.
"Počkám, dokud neusneš, abych se ujistil, že nemáš noční můry..." povzdechne tiše.
"Neboj se... V klidu spi." Zřejmě mě nikdy nepřestane překvapovat. Jeho náhlá až převelice obrovská starost a pak zase náhlý zvrat, při kterém mě od sebe odstrkuje... To může být jedině Tom.
"Co mám dělat pro to, abys už usnul?" zeptá se.
"Na to budeš muset přijít sám," pošeptám a otevřu oči.
"Hm..."
"Ty to moc dobře víš..."
"...nevím," zašeptá. Zvednu hlavu a podívám se na něj. Rukou mu přejedu po tváři... Tak opatrně, jako by byl ze skla nebo z cukru. Jako bych se bál, že se pod mým dotykem rozplyne.
"Hladím tě celou dobu,"  řekne sotva slyšitelně a polkne.
"Nenarážím na to, co dělám já."
Jenom mě tiše a nechápavě  pozoruje ve tmě. Nechci mu nic naznačovat, musí sám chtít. Ne to dělat jen proto, že bych usnul. Jenomže on nic nedělá. Pozoruje mě s rozšířenými zorničkami.


Po dlouhém tichu nasucho polknu a odvážím se. "Chybí ti moje rty?"
Zavře oči, vydechne a sundá  mě ze sebe.
"Promiň. Musím jít na záchod," posadí se. Hloupěji se odpovědi vyhnout snad ani nemohl. Nemám mu to za zlé, ale nevím, co si teď myslet. Zda mu moje rty a já chybí a nechce, abych to věděl. Nebo šel zvracet při pomyšlení na to, že by mě znovu líbal. Kdo ví...

Po pár minutách se Tom vrátí. Tiše za sebou zavře a opatrně vleze do postele v domnění,  že už bych mohl spát.
"Odpovíš...?" pošeptám, jakmile si ke mně lehne. Povzdechne, jako by mu snad někdo zlomil žebro.
Sklopím hlavu a vydechnu... Proč mi tohle děláš?
Tom potichu zírá do stropu. Už se znovu neptám, otočím se k němu trošku zády a oddechnu. Tolik mě to mrzí.
"Dobrou..." povzdechne a dál jen leží. Kdykoliv jsem k němu byl zády, objal mě a tisknul se ke mně, hladil mě. A teď nic. Ani se mě nedotkne. Nejradši bych se sebral a odešel k sobě, ale nechci dělat ještě větší rozpory či hádky. Nestojím o to se s ním dál dohadovat, když je to o ničem.
"Dobrou," pošeptám a zavřu oči. Po chvilce už jen tiše polykám hořké slzy. Snažil jsem se být potichoučku. Nerad bych, aby si všiml toho, že brečím. Už beztak toho na něj bylo moc. A nedivím se. I když mi přišlo, že to, co se stalo, šlo momentálně stranou. Teď si Tom pouze vyčítal to, že mě neochránil, ale vypadalo to, jako by to nechtěl napravovat, spíš jako kdyby nad tím chtěl stále jen uvažovat a trápit se tím.
Mohl jsem si za to sám. Kdybych nešel ven, nic se stát nemuselo. Ale stát se to zřejmě mělo. Nemůžu to už změnit ani vrátit. Jinak bych to už totiž dávno udělal.

TOM

Pozoruji tmavý pokoj, už jsem si přivykl té tmě. Nemůžu zavřít oči a spát. Kdykoliv to udělám, vidím Billa přitisknutého někde ke špinavé  zdi a u něj toho chlapa. Vidím jeho slizké ruce, jak po něm hmatají a Bill se celý vyděšený třese. Vidím, jak ho líbá a Bill brečí. Když mu odporuje, uhodí ho. Pak ho začne líbat na krku…
Vyděšeně otevřu oči a zhluboka dýchám. Nemůžu oči už zavírat. To nejde.
Nevzal jsem Billa do vany jenom tak. Vím, že mu bylo trapně. Ačkoliv jsem mu chtěl pomoct, hlavně jsem chtěl vidět, jak moc mu ublížil. Když jsem viděl podlitiny na jeho zádech a žebrech, popadaly mě mdloby. Jakmile jsem si všiml těch dvou hnusných cucfleků na jeho krku, musel jsem pryč. Nedokázal jsem tam zůstat a dívat se na něj… dívat se na to, co mu kvůli mně ten zkurvysyn provedl. Původně jsem si myslel, že má obličej oteklý od toho brečení. Ale není to tak. Má nateklou tvář. Bůhví, kolik mu dal ten chlap facek. Bůhví, kolikrát ho uhodil…

Zavřu bolestivě oči a píchne mě v hrudi.
Nechci ani myslet na to, jak ho líbal, jak se dotýkal jeho andělského obličeje a jeho jemného těla. Copak někdo dokáže ublížit někomu jako je Bill? Ten chlap je monstrum, odporná zrůda!
A teď ho ještě  k tomu musím odmítat. Nejenom, že se ho bojím dotýkat, ale bojím se, že zajdeme někam dál a zhnusím se mu. Možná mě potřebuje. Potřebuje obejmout a pohladit. Jenomže jakmile to udělám, bude mě chtít i políbit. Znám Billa, jeho myšlenky a jeho náturu. A to nesmím dovolit. Nechci se mu zhnusit. Nesmím se mu zhnusit!
Nechci přijít o to, co jsme si vybudovali. Nechci ztratit ten jeho úsměv, když jsem ho líbal, pocit jeho měkkých rtů na mých…

Do očí se mi znovu nahrnou slzy. Rychle zamrkám a podívám se na Billovu siluetu ve tmě, jak ke mně leží zády. Myslím, že to není jenom můj pocit, že sebou občas lehce trhne nebo se zachvěje. Možná mu je zima. Neřekl bych, že spí…
I přesto opatrně a pomalu se k němu přišoupnu a nakloním se nad něj. Má zavřené oči. Jemňounce ho pohladím prstem po tváři a tiše vydechnu. Přikryji ho víc peřinou. Zachvěje se, jakmile se ho dotknu. Zřejmě nespí… Nebo ano? Já nevím. Opravdu v tuhle chvíli nevím, zda-li už konečně usnul, a tak se jeho tělo i on trošku uklidnili, nebo má jen zavřené oči.
Snad už  asi spí…

Pomalu a hlavně opatrně, aby ho něco nebolelo, se k němu zezadu lehce přitisknu. Přetáhnu si jeho hubené tělíčko k sobě pod peřinu a zlehka ho obejmu rukou kolem pasu. Takhle poznám, jestli se třese nebo brečí. Pokud se v noci vzbudí, budu o tom vědět. Jestli bude mít neklidné spaní, také o tom budu vědět. Budu celou noc vědět, že ho držím v náručí a on klidně spí. Budu si moct být jistý tím, že je v bezpečí a jenom u mě.
Bill trhavě oddechne. Jakmile ucítí teplo mého těla, trošku se ke mně přivine a v klidu oddychne. Vypadá jako andílek. Je tak zranitelný, tak křehký a rozkošný. Je to můj malý poklad… Nejlepší dar, který jsem kdy dostal.
Snažím se usnout, ale stále mi to nejde. Tak si podepřu hlavu rukou a s citem ho pustím z náruče. Jakmile ho ale pustím, začne se ke mně tulit. On asi vážně nespí. Nebo už je tak naučený instinktivně. Nebo má zapnuté smysly i ve spánku. No, u něj věřím všemu. No uvidíme. Schválně se od něj trochu odtáhnu, jako bych měl vstát.
"Tome," zašeptá potichu po chvilce, už trošku rozespale.
"Ano?" obejmu ho zas pobaveně. Já věděl, že nespí.
"Kam jdeš?"
"Nikam…"
"Dobře," pošeptá, položí si zase hlavu na polštář a nenápadně se ke mně přitiskne. Je tak roztomilý, jak pořád doráží a dožaduje se mé pozornosti. Bohužel musím odporovat…
"Jenom jsem zkoušel, jestli spíš," řeknu tiše. Levou rukou se opírám o loket. Druhou sundám z jeho pasu.
"Aha," řekne posmutněle, "teď mě nedržíš. Proč?" pootočí ke mně hlavinku. Nic neřeknu. Dojedu tou rukou k jeho hlavě a dám mu všechny vlasy stranou, abych na něj dobře viděl. I v té tmě vidím ten cucflek na jeho krku. Lehce přes něj přejedu prstem. Cukne se, jako by ho to bolelo.
"Promiň," šeptnu provinile.
"To nic," smutně sklopí zrak a zahanbeně si to zakryje. Sklopí i hlavu. Mám vcelku studené ruce. Opatrně přiložím dlaň na jeho tvář, která hoří. Má ji stále nateklou a přímo vařící. Nechci raději ani pomýšlet na to, kolikrát ho uhodil. Spokojeně oddechne. Zřejmě je mu příjemné, jak jsem studený. Po chvilce na mou ruku položí tu svou. Přivinu si ho víc k sobě. Pořád čekám, že mě od sebe odstrčí a rozbrečí se, že je mu to nepříjemné, ale nic.

"Bille?" hlesnu po chvilce.
"Hm?" řekne jen tiše.
"Odpověď na tvoji otázku, kterou jsem předtím nezodpověděl, je ANO."
Hned se na mě zadívá.
"Děkuju," řekne jen a zase se stáhne. Jemně mu prstem přejedu po spodním rtu.
"Problém je v tom, že…"
"Že…?" pootevře rty. Jak mi jen na ten pitomý prst vydechne horký vzduch, naskočí mi husí kůže. Kurva Kaulitzi, ovládej se!
"…že se bojím," polknu.
"Čeho se bojíš?" zeptá se opatrně a otočí se ke mně.
"Že najednou udělám něco nebo… se tě dotknu někde… nějak a tobě se vybaví ten…" znovu polknu a zavřu oči. Ani nejsem schopný to dopovědět.
"To, co se mi… stalo?" zeptá se naprosto klidným hlasem. Nepatrně přikývnu na souhlas.
"Mám strach, že… se to nějak zvrtne a zhnusím se ti a… já nechci přijít o nic, co se mezi námi odehrálo," dívám se mu do očí, aby poznal, že to myslím vážně. Natáhne ke mně své dlouhé štíhlé prsty a přejede mi po tváři.
"Já bych ti to přece řekl. Já tě naopak… potřebuju víc, než kdy jindy, Tome," řekne tiše a sklopí provinile zrak. Nevím, co mu na to odpovědět, tak ho jen smutně pozoruji.
"Ale já tě… do ničeho nenutím," řekne a lehne si. Vydechnu a obejmu ho paží přes ruce a hrudník. Pak ho lehce vezmu za ruku.
"Billy, přece po mně po tom, co se dnes stalo, nemůžeš chtít… sex," řeknu skoro až vyděšeně. "Ne, že bych se bál, ale nedává to přece logiku, ne?" zašeptám spíš pro sebe nejistě.
"Ale to jsem v žádném případě neřekl. Na to jsem ani nepomyslel," řekne a hned se na mě podívá, jak jen může trošku otočit víc hlavu. Díky ti, bože, za to… "Mně chybí i pouhé pohlazení a objetí, Tomi."
"Vždyť já tě objímám… i hladím," namítnu tiše.
"Ale odstrkuješ mě od sebe, ty to nevidíš? Pořád…" šeptne smutně.
"Promiň. Já se prostě… bál." Ucítím, jak se mi v krku tvoří knedlík. Do prdele Tomane, nebul zas a nechovej se jako baba!
"To je v pořádku. Já jsem… blbej," řekne a lehne si, ale pořád se vrtí, jako by se nemohl uvelebit.
"Proč jsi blbej?" nechápu a pohladím ho po havraních vlasech.
"Protože jsem si to neuvědomil. Ale zase, kdybych nechtěl, aby ses mě dotknul, asi bych se o to nesnažil. Nemyslíš?"
"Asi máš pravdu…" povzdechnu. "Promiň."
"Nechci, aby ses omlouval. Nemáš proč. A navíc je noc a oba za sebou máme těžký den, tak se snaž usnout. Necháme všechno na zítra, ano?"
"Dobře," přikývnu. "To jsem říkal už asi před dvěmi hodinami," zasměju se tiše.  
Je zvláštní, jak je klidný. Bůhvíco mu všechno ten chlap dělal a on ještě  uklidňuje mě. Nevědět, co se stalo a nevidět na něj, ani bych neřekl, že se mu něco stalo. Asi se umí dobře vyrovnávat s takovými situacemi. Co já vím… Ale jsem rád. Bill je silný. To ovšem nic nemění na tom, že tu musím pro něj být. Když bude chtít obejmout, obejmu ho. Když bude chtít pohladit, pohladím ho. Když bude chtít polibek, tak ho políbím. Ale pouze pokud on bude chtít. Nechci zbytečně riskovat.
"Já vím, ale… já ti to musel říct teď taky," řekne a maličko se usměje.
"To jsi celý ty," usměju se a jemně ho políbím na čelo. Pousměje se a pohladí mě po tváři.
"Tak se hezky vyspi a… ráno mě vzbuď, kdybych spal déle, prosím."
"Jasně, jasně," přitakám automaticky. Přitisknu si jeho teplé drobné tělo k sobě a pomalinku se skloním k jeho rtům. Nejistě zůstanu čekat pár centimetrů od něj, aby mě mohl zastavit. Prosím, ať chce pusu. Prosím, prosím, prosím. Nejenom, že po ní toužím, ale hlavně už se nebudu muset tolik bát. Srdce mi buší až v krku tím napětím. Bojím se, že odmítne. Jasně, že odmítne, proboha! Co mě to vůbec napadlo, do háje?!
Bill se ke mně sám ještě  trošku nahne, a tak naše rty spojí. Políbím ho jen malounko, sotva se ho dotknu a i tak to ve mně vyvolá nádherně hřejivý pocit. Tome, teď se odtáhni a už se ho ani nedotýkej. Jen ho obejmi a už chrápej. Ne, aby tě napadalo ho začít líbat, ty kokote! Žádný takový! Hned na to konto Bill tiše zavrní a líbne mě ještě jednou. Pak se odtáhne a pousměje se. Spadne mi takový balvan ze srdce!
"Dobrou…" pohladím ho po tváři, neudržím se a ještě jednou ho dlouze, avšak něžně políbím. Debile, kreténe, imbecile! Táhni od něj už! Neriskuj! Ještě mi to oplatí, pak se ke mně jen přimáčkne, obejme mě a zavře oči. Taky zavřu oči, chvilku ho hladím a nakonec spokojeně usneme.

TOM

Následující den se probudím kolem 11 dopoledne. Moc jsem se nevyspal. Pokaždé jsem se probudil, kdykoliv se Bill sebeméně pohnul, protože jsem měl starost, jestli se mu nezdá něco hnusného nebo se něco neděje. Nechám Billa ještě spát, vykonám hygienu a nasnídám se. Pak se přesunu zpět do pokoje. Lehnu si k němu zpět a už oblečený si ho znovu přitáhnu opatrně do náruče. Chci, aby věděl, že tu jsem, až se probudí.

Už musí být alespoň  jedna hodina odpoledne. Stále ležím u Billa, jemně ho hladím po vlasech a sleduju ho, jak klidně spí. Je jako anděl, spíš jako malý andílek. Krásný, rozkošný a dokonalý.
Začne se nebezpečně  vrtět v náznaku brzkého probuzení. Dám mu malou pusu na čelo a jen tiše očekávám. Po chvilce se zase uklidnil a začal ze sebe sundávat peřinu.
"Mmhhh," skoro až zabručel. Oči měl stále zavřené a začal se protahovat. Najednou mě při tom rukou bouchne do nosu.
"Au…" chytím se za něj a ruku mu odstrčím. Blbec! Hned ho to probere a otevře oči.
"Tome?" řekne rozespale.
"Taky ti přeju pěkné dopoledne," zahýbu si nosem, jestli ho náhodou nemám zlomený.
"Dobré ráno," šeptne a posadí se, "co se ti stalo? Proč se držíš… Já-já tě kopnul, praštil?" řekne polekaně.
"Praštil jsi mě, když jsi se protahoval. V pohodě. Až takovou sílu nemáš," zasměju se. Posadím se a přitáhnu si ho k sobě do klína. Začnu mu s úsměvem rovnat to vrabčí hnízdo na hlavě.
"Já nechtěl, promiň," omluvně mě pohladí. "Nech to být. Já se pak učešu," řekne s malým úsměškem. Uhladím mu to, ale stejně to má celý přeleželý, tak mu to se smíchem rozcuchám ještě víc.
"Aaa, neee," směje se a chytne mi pak ruce.
"Jak ses vyspal, princezničko?" ušklíbnu se a kývnu hlavou k hodinám, které už ukazují čtvrt na dvě odpoledne. Absolutně nerespektuji jeho přání, abych ho vzbudil. Proč taky. Potřeboval se vyspat.
"No, musím říct, že celkem dobře. Proč jsi mě ale nevzbudil?" namítne hned a nakrčí nosík. Se smíchem mu na něj dám malou pusinku.
"Protože ses potřeboval vyspat, víš," usměju se.
"Ale já tě žádal, abys mě vzbudil. Neposlušný Tom," pokárá mě se smíchem.
"Stejně bys nevstal, kdybych se tě snažil vzbudit. Takže si nestěžuj. Buď rád, že ses vyspal," s úsměvem si ho prohlížím. Je po ránu tak roztomilý. Vlasy má rozcuchané, oči plně otevřené, i když trošku oteklé od dlouhého spánku. Kouká na mě jak malé kuře, co se právě vylíhlo.
"Děkuju," usměje se a sklopí nevinně oči. Bože, jak já bych ho teď tak strašně chtěl líbat. Frustrovaně vydechnu.
"Copak je?" zeptá se nejistě.
"…budeš se smát?" začnu pozorovat peřinu. Je mi trapně. Nejsem zvyklý říkat takovéhle věci.
"Ne."
"Jojo..." zamračím se.
"Řekni mi to," řekne tiše.

Nějakou dobu mlčím.
"Nechci, abys byl sakra tak rozkošnej!" rozhodím rozčíleně rukama. Trošku se ode mě oddálí a posmutní.
"Ale já… si nepřipadám rozkošnej."
"No mně připadáš až moc. A to mám pak chuť tě furt líbat, jenomže to nemůžu, a to je děsně deprimující," povzdechnu a sklopím hlavu. Neměl jsem mu to říkat, ale já to potřeboval ze sebe dostat.
"Někdo ti to zakázal?"  řekne a pousměje se.
"Nechci, Bille, nic pokoušet a riskovat. Řekl jsem si, že tyhle věci budu dělat jen, když začneš nebo si o to řekneš. To je… fér, no ne?" hraju si se svými prsty.
"Není to fér a já tohle nechci," řekne a proplete prsty s mými. "Já bych byl rád, abys… když ty budeš chtít něco udělat, abys to udělal. Pokud to chtít nebudu, řeknu ti to, ale toužím po tom, abys udělal kdykoli se ti cokoli zachce, prosím."
Beze slov mu prsty jemně  stisknu a podívám se mu do obličeje. Opět nasadí ten svůj sladký úsměv a sklopí oči, jako by za nic nemohl.
"Oh Bille, tohle nedělej. Ty nevíš, co to se mnou dělá," povzdechnu.
"Nevím, co to s tebou dělá. Nic neděláš, tak zřejmě nic. Navíc já nic nedělám."
"Nic nedělám, protože se zatím ovládám," pozvednu významně obočí.
"Ovládáš? Proč se ovládáš?" zeptá se a roztomile se u toho uculí. Oh God…
"Protože jsem to řekl. Takže…" pokrčí rameny. "Ode mě nic nečekej. Alespoň ne první krok," ušklíbnu se pobaveně a začnu pomalu lézt z postele.
"Takže je to na mně?" zeptá se a provokativně si klekne na čtyři. 
"Obávám se, že ano," přikývnu a zvednu se, zády k němu.
"OK," řekne jenom a pomalu vstane taky. Ladně dojde až ke dveřím a prohrábne si vlasy.
"Kaulitzi, ty jsi takový provokatér!" hodím po něm se smíchem polštář. Rychle se ve dveřích otočí a sehne, aby ho polštář netrefil.
"Cože? Nejsem, jdu jen do koupelny a ty ze mě uděláš provokatéra," zasměje se a hodí po mně polštář nazpět.
"Jasně, jdi už," mávnu rukou a začnu stlát postel. Bill odejde a já se přesunu do obýváku.

Koukám na nějaký akční  film v televizi. Docela se mi to zalíbilo. Ani nezaslechnu, že Bill sejde tiše schody. Zjistím to, až když mi zezadu omotám ruce kolem krku a vydechne mi na krk.
"Už jsi jedl? Nebo chceš udělat něco k jídlu, hm?" šeptne mi do ucha.
"Pšt," řeknu jen a sleduju očima televizi. Zrovna je tam brutální přestřelka. Bill mě zase pustí a zakroutí hlavou.
"Řekneš mi aspoň, jestli ti mám uvařit kafe?"
"Bille, jsem vzhůru už…" začnu počítat na prstech, "...skoro už 3 hodiny. Už jsem i jedl."
"OK, ale já se nabídnul,"  řekne a odkráčí do kuchyně. Jen nad tím v duchu mávnu rukou a dál koukám na telku. Nic zajímavějšího tu v domě není. No jen Bill v kuchyni, ale… ten si bude muset začít sám. Zaslechnu z kuchyně několik ran. Zase mu něco určitě spadlo. A zřejmě jsem se nemýlil. Podle toho, jak nadává, je to jasné.
"Seš v pohodě?" zavolám.
"Joo," ozve se.
"Okay," kývnu, napiju se Red Bullu a čučím na telku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jsi pravidelný čtenář povídky "Obsession" ?

click 100% (18)

Komentáře

1 cocktail wedding dresses cocktail wedding dresses | E-mail | Web | 16. ledna 2013 v 14:15 | Reagovat

Please keep up The tremendous work.
http://www.pathdress.net

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama