Obsession 11.

10. října 2010 v 14:48 | _Teri_ |  Obssesion
autor: Mischa* :o* & Turmawenne

BILL

Jakmile jsem vyšel z koupelny, namířil jsem si to k Tomovi. Lehce jsem zaťukal na dveře jeho pokoje a vyčkával. Čím dál tím víc se mě zmocňoval pocit samoty. Odtahoval se ode mě, nenechal se pohladit. Proč to dělal?
Když se ozvalo "ano", tiše jsem vešel.
"Můžu?" zeptal jsem se jen a nahlédnul dovnitř. Tom sedí na kraji postele jenom v boxerkách, rukama se opírá o kolena. Jednou si podpírá hlavu a v druhé drží cigaretu.
"Pojď..." Když mě vybídne, vejdu tedy do jeho pokoje a jdu k němu. Posadím se k němu na postel, vedle něj.
"Děkuju."
Beze slov zakroutí hlavou, otře si slzy z tváří a odklepne do popelníku. Ani se na mě nepodívá.
"Proč pláčeš?" Nedokážu se dívat na to, jak pláče, jak trpí.
"To nic," zamrká a začne sledovat podlahu. Natočím si jeho hlavičku k sobě a ty slzy mu setřu.
"Neplač, prosím tě o to."
"Já nebrečím. To je senná rýma," otře si nos a zas potáhne z cigarety, přičemž odvrátí hlavu.
"Chceš si ze mě dělat srandu nebo mi lhát?"
Mlčí, až nakonec típne cigaretu do popelníku a zvedne se z postele.

"Je na čase si lehnout, pojď..." nastaví ruku.
"Slušně mě vyhazuješ?" pošeptám potichu a zvednu se sám.
"Ne. Jen se musíš... vyspat," řekne potichu a jde do mého pokoje. Jdu za ním.
"Vyspím se, neboj."
"Převlíknul jsem ti postel, když jsi byl ve vaně," odvede zase téma. Vejde do mého pokoje, dojde k posteli a zvedne peřinu, abych pod ní mohl jenom vlézt.
"Mockrát děkuju, ale to jsi nemusel," řeknu a dojdu ke své posteli. Tam, kde drží tu peřinu, ji chytnu a tak se dotknu i jeho. "Prosím, potřebuju tě."
"Jsem tady," chabě se krátce usměje.
"Ty víš, že to takhle nemyslím." Proč je najednou tak sobecký?
Beze slov mi sundá ruku a zahýbe peřinou na znamení, že tam mám zalézt.
"Proč se ke mně takhle chováš?" řeknu a cítím, jak mě pálí už oči. Už zase...
"Chovám se, Bille, přece normálně. Jako vždycky," pousměje se. "Jsi jenom unavený a měl by sis lehnout, hm."
"Teď ze mě děláš idiota, naprostého idiota," řeknu smutně.


"A co mám dělat? Brečet? Ne, to se ti nelíbí. Nemůžu se tvářit, jako že se nic nestalo. Ten chlap ti ublížil a je to jen mojí vinou. Tak si prosím už lehni a spi..." zlomí se mu ke konci hlas.
"Ale to nemá s tímhle nic společného. Dřív ti totiž nevadilo, když jsem tě chtěl vzít za ruku. Ještě dnes odpoledne ti nevadilo víc věcí," řeknu upřímně.
Provinile sklopí hlavu a mlčí.
"Mám pravdu, že?" řeknu a přiblížím se k němu. "Tak proč jsi říkal, že jsi tu pro mě, že se o mě postaráš a že mě neopustíš, hm? Teď se tě nesmím ani dotknout." Tahle slova mě bolí, netušil jsem totiž, že budou muset být někdy vyřčena. Ani jsem na to nepomyslel.
"Protože jsem se o tebe nezvládl postarat..."
"To není pravda."
"Opravdu se o tomhle chceš dohadovat?" podívá se mi do očí. V těch jeho velkých čokoládových očích se zase začnou hromadit slzy.
"Tome," vzlyknu a obejmu ho. Chtě nechtě. Mám potřebu ho utišit a ukonejšit, jako to vždy dělal on. Chvíli stojí nehybně jako kámen, až mi lehce položí ruku na záda a druhou mě pohladí po vlasech.

"Pšššt," utěšuji ho, i když před chvilkou jsem to sám potřeboval. A neříkám, že teď nepotřebuju. Ale on je na prvním místě. Jen ho zlehka hladím a tisknu k sobě. "Neplač, prosím."
"Vždyť já, Bille, nebrečím..." hladí mě po vlasech.
Objímá mě příliš krátce na to, aby to stačilo. Pomalu se odtáhne. Ale musím být rád i za to. Chci zjistit, proč se ke mně tak chová. A musím to zjistit hned.
"A teď si lehni, ano?" pohladí mě po tváři.
"Ano, jen... na něco se zeptám."
"Na co?"
"Hnusím se ti?"
"Ne..."
"Udělal jsem něco, že... že se tě nesmím ani dotknout?"
"Bille, vždyť se mě dotýkáš," pozvedne obočí.
"A ty vždy ucukneš," řeknu.
"...to mi nepřipadá," zavrtí hlavou.
"Ale mně ano."

Nikdy jsme spolu takové debaty nevedli. Vždy jsme vše řešili v klidu a tiše. Někdy přišla hádka, to je samozřejmé, ale rychle jsme se utišili a jeli jsme dál. Teď každý den vedeme debaty, které neberou konce. Proč to už není jako dřív...?

"Tak to, Bille, není," povzdechne a znovu zvedne peřinu na znamení, abych tam vlezl.
"Hlavně, abych si už lehnul, a ty jsi nemusel trpět moje řeči. Abych ti pořád neříkal pravdu do očí. Dobře," řeknu smutně a podívám se na něj, tak upřímně a ztrápeně. Lehnu si do postele a přikryju se sám. Schoulím se do klubíčka a otočím se k němu zády.
"Ale..." načne větu a nakonec jen vydechne. "No, tak dobrou, Bille. Hezky se vyspi," jde pryč.
"Dobrou noc, Tome," řeknu naprosto jednoznačně. Když ale odejde, těžce vydechnu a zabořím hlavu do polštáře

Po chvíli uslyším tekoucí vodu z koupelny, takže se Tom šel sprchovat. Přemýšlel jsem, zda bych za ním neměl zajít, ale nevěděl jsem, jak se rozhodnout. Nechtěl jsem mu lézt do zadku, zároveň jsem nechtěl, aby si myslel, že jsem na něj naštvaný a nastrkuji mu zadek.
Nakonec jsem se sebral a šel jsem hodně tiše k němu do pokoje. Naštěstí tam nebyl, pořád se ještě sprchoval. Posadil jsem se na židli, kterou měl u stolu, kde měl laptop, a čekal jsem, až přijde. Měl zhasnuto, takže asi bude trošku překvapený. Jen doufám, že nepůjde ke mně. Asi by se polekal, kde jsem.
I když se docela načekám, nakonec přece jen uslyším, jak zhasne na chodbě a otevřou se dveře od pokoje. Přišel úplně nahý, přes rameno osušku.
Jsem naprosto zticha, ani neceknu. Bojím se i dýchat, aby mě neslyšel. Má tam sice tmu, ale jeho křivky vidím. Zatají se mi dech. Očividně si mě nevšimne. Jen přejde ke skříni, kde chvíli hrabe, až vytáhne nějaký kus prádla. Skloní hlavu, chvíli jen stojí, až se opře hlavou o tu skříň a zoufale vzdychne. Je mi najednou tak trapně, že tam jen tak v klidu sedím a sleduju ho, ale jestli teď promluvím, tak mě asi roztrhne a bude vzteklý. Když ale promluvím, až se oblékne, a navíc až rozsvítí a uvidí mě, bude to ještě horší. Sakra, co mám dělat?! Proč já sem lezl...
Nakonec si s povzdechem oblékne boxerky a odejde z pokoje. Přejde vedle a uslyším otevřít dveře.

"Bille?" ozve se. "Bille!" zařve najednou. Okamžitě uslyším dupot, jak sem běží. "Kurva, já už se na to vyseru! Bille, kde jsi?!" nadává. Vlítne do pokoje, rozsvítí, ale jakmile mě uvidí, ztuhne na místě. Krčím se na té židli jako hromádka neštěstí a omluvu mám napsanou v očích. Nevím, co teď říct. Vidím jen, jak se jeho hrudník rychle zvedá nahoru a dolů. Pořád mlčí, funí a ruce svírá v pěsti. Mám teď snad i strach, že mi jednu plivne. Ani bych se nedivil.
"Jak dlouho tu jsi?" ucedí skrz zaťaté zuby.
"Chvilku," pošeptám. "Já na tebe čekal, až se... osprchuješ."
"Skvěle!" vyštěkne a bouchne pěstí do skříně. Nechci se bát svého bratra. Jeho ne... Svěsím hlavu a začnu si žmoulat kousek látky županu. Nějakou dobu mlčí a asi se snaží uklidnit, protože přechází sem a tam a ruce stále drží v pěstech.

"Omlouvám se, já nechtěl..." vyjede ze mě a prudce se zvednu ze židle. Přistoupí ke dveřím od balkonu, překříží si ruce na hrudi a kouká se ven.
"Proč jsi přišel?" zeptá se, aniž by se na mě podíval.
"Chtěl jsem být s tebou," řeknu a stojím u dveří, které mám již otevřené k odchodu.
"Aha..." To je jediná odpověď, které se mi dostane.
"Netušil jsem, že přijdeš tak jak přijdeš. A... jak se budeš chovat," řeknu a sklopím hlavu. "Neměl jsem sem chodit, stejně jako jsem neměl spoustu dalších věcí."
"Proboha Bille, vážně si myslíš, že mi jde o to, žes mě viděl nahého?" povzdechne a otočí se ke mně.
"Ne, o to nejde, to vím," řeknu. Nějakou dobu mlčíme.
"...teď už jdeš spát?" zeptá se jakoby nic.
"Jdu jen do svého pokoje," řeknu a odejdu.
"Chtěl jsi být se mnou, a proto zas odejdeš?" zavolá.
"Očividně jsem tě naštval, neočekával jsi mě, takže bych odejít zřejmě měl, i když se mi nechce. Ale nechci se dál hádat. Nechci, abys křičel. Dnes jsem si prožil docela dost na to, abych se ještě hádal. A ty taktéž."
"Jo... Tak dobrou," hlesne roztřeseným hlasem a zavře dveře od svého pokoje.

Dalo by se říct, že mi zavřel před nosem, já u těch dveří totiž postával. Nejradši bych se sebral a šel ven. Ale co když tam bude zase ten psychopat... který mi ničí život. Uslyším nějakou ránu a pak Tomovy vzlyky za dveřmi. Nemám na tohle už nervy. Jednoduše se seberu, otevřu ty dveře a vběhnu k němu do pokoje. Leží v posteli, schovaný pod dekou jako malé dítě a brečí. Bez jakéhokoli slova si k němu přisednu a sehnu se k němu, obejmu ho. Jsem naprosto ticho. Není teď potřeba mluvit. Přitáhne si deku ještě pevněji přes hlavu a ještě chvíli vzlyká. Stáhnu z něj tu deku, prostě ji z něj strhnu, aby měl hlavu volnou. Přitisknu se k němu.
"Běž pryč," vzlykne.
"Tome, ne... tohle mi neříkej," pošeptám a pohladím ho.
"Bulím tu jak malá holka, a přitom bych měl utěšovat já tebe. Jsem sráč a vůl," popotáhne a dál vzlyká.
"Přestaň takhle mluvit!" zvýším na něj trošku hlas. "Jsem tvůj bratr, jsem tvoje dvojče, jsem kus tebe. Uvědom si to!"
"Vím to moc dobře. Proto tu řvu jak malá nanyna," zasměje se mezi vzlyky a protře si oči.
"Tak nebuď jako malá nanyna... Buď Tom..."
"Fajn..." zhluboka se nadechne a vydechne, nadechne, vydechne. Sedne si a mlčí.
"Ale buď upřímný."
"Běž si lehnout a spát, hm," koukne na mě.
"Nevidíš si do pusy," řeknu.
"Vidím si do pusy. Chtěl jsi, abych byl Tom. Tom je silný a zodpovědný a přeje si, abys šel do své postele a vyspal se z toho hnusu, co se ti stal," povzdechne a skloní pohled.
"Tak buď na chvilku upřímný Tom... můj bratr..." šeptnu. Chvíli mlčí, až zavře oči.
"To bych byl zase brečící nanyna," koukne na mě zoufale. Podívám se mu do očí.

"Tak breč, vybreč se z toho, ale neodháněj mě, prosím."
"A proč mám já brečet, proboha? Ty bys měl brečet a já bych tě měl utěšovat." Ztěžka vydechne. Uvidím v jeho očích bolest.
"A je to právě naopak," řeknu potichu. "Chceš mě chránit, chceš se o mě starat, ale neděláš jednu zásadní věc... Nestojíš při mně, Tome."
"Protože jsem selhal a ten zmrd ti ublížil. Nevíš... nevíš, jak mi je. Měl jsem se o tebe postarat a ani to jsem nezvládl," zalkne se a sleduje smutně svoje ruce.
"Já jsem šel ven, já jsem chtěl... Nemohl jsi mi zabránit."
"Bille..." vydechne utrápeně. "Přinesl jsem ti pizzu. Chtěl jsi, abych tam s tebou zůstal a společně jsme se navečeřeli. A co já udělal? Odešel jsem od tebe. Kdybych tam zůstal, nikam bys nešel a nic z toho by se nestalo."
"Mělo to tak být, mělo se to stát," řeknu a chytnu ho za ruku. Ucítím, jak lehce cukne jako by mi ji chtěl vytrhnout, ale nakonec to neudělá a ruku mi sevře v dlani.
"Tak," pošeptám a sevřu mu tu ruku o něco málo pevněji. "Tohle musí platit pořád."

"A teď už půjdeš spát?" pousměje se.
"Myslíš, že mě opiješ rohlíkem?"
"Myslím si, že ne. Ale já jsem po dnešku unavený a ty určitě ještě víc. Promluvit si přece můžeme i zítra," pohladí mě palcem po dlani.
"Dobře a..." sklopím zrak. "Nepřespal bys... u mě?"
"No a co kdybys ty přespal tady, když tu jsme? Nebo chceš raději do svojí postele, mít svůj polštář a svojí peřinu?"
"Klidně tady... ale s Tebou," zdůrazním a semknu mu tu ruku víc.
"Jasně, že tu budu. Tak zalez pod peřinu," zvedne mi ji.
"Ty taky," řeknu. Dokud si tam sám nevleze, nepřilezu k němu Protočí oči, lehne si na svoji polovinu postele a přikryje se. Sleduje mě. Pomalu si lehnu vedle něj. Trošku blíž k němu. Přehodí přese mě peřinu a tleskne, aby se zhasnulo světlo.
"Dobrou noc," pošeptám potichu
"Dobrou..." oplatí mi a trochu se zavrtí. Ale neobejme mě jako vždycky. Trošku se k němu přišoupnu a drze ho obejmu. Jen mě pohladí po rameně a nic víc. Zůstanu u něj ležet.
"Dobrou," zamumlá mi tiše do vlasů... znovu. Už jen tiše oddechnu a přitulím se k němu. Potřebuju cítit jeho teplo, jeho dech, jeho tlukot srdce. Během těch pár okamžiků a úžasných chvil, co jsme si byli blízcí víc než bratři, mi tohle znovu přilnulo k srdci, jako když jsem byl dítě a on také. Spávali jsme spolu často. Byli jsme do sebe skoro až zamotaní, objímali se a hladili. Ale bylo nám oběma dobře. Naše matka to sice viděla nerada, ale nakonec se smířila s tím, že jinak tomu už nebude.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama