Obsession 10.

6. října 2010 v 17:02 | _Teri_ |  Obssesion
autor: Mischa* :o* & Turmawenne


TOM

Sedím v obýváku, přepínám programy v televizi a každou chvíli zívám, až mám strach, že mi praskne huba. Od té doby, co jsem odešel od Billa z pokoje, on nevyšel ven. Až někdy teď k večerní hodině se byl osprchovat. Jinak jsem o něm vůbec nevěděl. A snažil jsem se na něj nemyslet. Bude nejlepší, když už v tom nebudeme pokračovat. Je to nezákonný, trestný a i když není šance, jak by se to někdo mohl dozvědět, tohle… tohle prostě nejde. Ačkoliv mi to dělalo tak nezkrotnou rozkoš jako nikdy nic předtím, nemůžeme v tom pokračovat. Musí to přestat. A to hned.
Konečně se rozezvoní  zvonek. To musí být pizza. Tak se zvednu a dojdu otevřít. Poté, co přeberu pizzy, zaplatím a poslíček zas odjede. Vyjdu schody a zaklepu na dveře od Billova pokoje.

"Ano?" řekne hned, zaslechnu šramot.
"Bille?" otevřu a nakouknu dovnitř.
"Ano?" řekne znovu a hned zvedne hlavu. Sedí na malé pohovce a kouří.
"Večeře…" řeknu jen a položím krabici s pizzou před něj na stůl.
"Ale já… díky," usměje se omluvně. "Nemám hlad."
"Tak… třeba ho dostaneš dýl?" pokrčím rameny. Otevřu krabici, aby viděl, že jsem mu objednal jeho nejoblíbenější pizzu.
"Jdi hodný, děkuju,"  řekne a trochu se na mě usměje, "a kde máš ty? Jedl jsi? Pojď si vzít se mnou," chrlí na mě. Narovnám se a dám si ruce nervózně do kapes.

"Mám svojí dole," kývnu.
"Určitě?"
"Jasně. Akorát, že jsem si objednal šunkovou. Měl jsem na ní chuť," pokrčím rameny a couvnu, že už půjdu.
"Nechceš se navečeřet společně?" zeptá se nevinně.
"Chceš nakrmit?" pozvednu obočí.
"Ne. Chci jíst a být s tebou." Vidím mu na očích, jak moc se dožaduje mé pozornosti a přeje si, abych trávil čas s ním. Až mě to bolí. Ale nemůžu. Nesmím. Couvnu a otevřu dveře.
"Nech si chutnat,"  řeknu a zbaběle odejdu z jeho pokoje. Uslyším menší žuchnutí, jak něco spadne.
"Sakra," zanadává. S povzdechem dojdu do kuchyně, dřepnu si ke stolu a jen se hrabu ve svojí pizze. Ukousnu si a jen zírám do zdi. Pomalu jím a tak různě přemýšlím. Ani mi to nechutná. Je to hnusný. Podívám se na obal, jestli je to vůbec správná pizza. Přijde mi, jako kdyby tam bylo něco navíc, něco jinýho a… hnusnýho. Vyplivnu ten kus zpátky, vztekle zavřu krabici a vyhodím jí do kuše. Otevřu lednici, zapiju to colou a jen tak zírám.

Po chvíli jsem zaslechl, jak vrzly dveře. Dveře zadního vchodu. Okamžitě se odpíchnu od linky a jdu tam.
"Bille?" zavolám nejistě. Zahlédl jsem něčí postavu. Odešel. Vyběhnu ze dveří a běžím za ním.
"Bille! Vrať se!" zařvu a rozhlédnu se. On si kurva neuvědomuje, že ho sleduje nějaký psychopat nebo co?! Nikdo už nikde nebyl. Odešel příliš rychle na to, aby mě vůbec slyšel nebo si všiml toho, že jsem zjistil, že odešel.
"Kurva! Kurva! Kurva!" zařvu přes celou ulici a vracím se do domu. Jestli se mu kurva něco stane, tak přísahám, že… že nevím co! Do píči zasraný! Kurva!

Sedím v obýváku, televize je vypnutá. Jen sleduji hodiny, nervózně klepu nohou a čekám, až přijde Bill. Nechal si tu mobil a mám o něj děsný strach. Co když se mu něco bože můj stalo? Bude to moje vina…
Najednou zaslechnu nářek a pláč. Pořád se přibližuje. Stáhnu obočí nad tím, jak je to hlasité. Pomalu se zvedám. Hned na to hlasitě prásknou dveře zadního vchodu. Někdo vletí prudce dovnitř a utíká nahoru po schodech. To bude Bill. Proboha.
"Bille!" vykřiknu a ihned běžím za ním. Vyběhnu schody. "Bille!" chytím ho. Spadne na zem. Asi se lekl, jak jsem za ním běžel a ještě ho rychle chytil. Snaží se zvednout a utéct do pokoje, ale nevede se mu to. Prohlédnu si ho. Je celý nějaký špinavý, rozcuchaný víc, než obvykle. Po obličeji má rozmazaný make-up a především brečí.
"Bille," řeknu klidněji a sednu si těsně před něj. "To jsem já, Tom. Neboj se,"  řeknu tiše. Vezmu ho do náruče a přitisknu si ho k sobě. "Bille, nebreč. Už jsi doma, se mnou. Jsi v bezpečí…" snažím se ho nějak uklidnit a pevně zavřu oči, aby se mi z nich nevyřinuly slzy.  
Zabiju ho. Zabiju toho chlapa!

Bill se začne cukat, jako by chtěl pustit. Ale já ho nepustím. Ne teď. Musí cítit, že jsem tady s ním a on mi může důvěřovat. Stále hlasitě brečí a křičí, jako by ho něco bolelo. Trochu tedy alespoň povolím, ale nepustím ho.
"Bille!" zvýším na něj hlas, aby si uvědomil, že tu vůbec jsem. "Co se stalo? Řekni mi prosím, že ti neublížil," poprosím ho zoufale a snažím se vzít jeho obličej do ruky. Obličej ale v mžiku odvrátí. Celý se třese. Neřekne jediné slovo, jen brečí a brečí a brečí.
"Bille," hlesnu a ucítím na tvářích slzy. Přitisknu si ho k tělu a hladím ho po vlasech. Ucítím, jak se rozbrečím, ale je mi to jedno. Tohle se nikdy nemělo stát. Neměl jsem dopustit, aby mu ublížil. Neměl jsem odcházet z jeho pokoje, když chtěl společnou večeři. Nemuselo se to stát! Je to jen moje vina. Kvůli mně mu ublížil.

"Kurva Bille!" stisknu ho zoufale v náruči a brečím.
"Uuh," zakňučí a snaží se ke mně otočit zády. Ne utéct, ale otočit se. Jako by nechtěl, abych ho viděl. Vyčerpaně ho pustím a schovám si obličej do dlaní. Jestli u mě nechce být, tak ho nemůžu nutit. Chce jít, tak ať jde. Pokud je to pro něj nejlepší… Otřu si oči a dál brečím. Jsem takový idiot! Můžu za to já! Jak jsem mohl být sakra takový sobec?!
Jenomže on se otočí. Utře mi slzy, několikrát mě pohladí po tváři a začne se zvedat. Vypadá ovšem spíš jako kdyby měl hned zase spadnout. Chytím ho bezmocně do náruče, aby si neublížil, a přitisknu si ho na hruď.
"Promiň. Odpusť mi to. Je to moje vina," vydám ze sebe mezi vzlyky a hladím ho po zádech. Já se tak nesnáším… Nejradši bych se neviděl. Jsem k ničemu. Nedokázal jsem ho ani ochránit. Je to jen moje vina, sakra! Nenávidím se jako nikdy dřív.
Začne kroutit hlavou a tiše šeptat, že "ne".

"Měl jsem jediný úkol. Chránit tě. A ani to jsem nezvládl. Jsem úplně k ničemu. Kdybys věděl, jak se teď cítím. Nenáviď mě, zasloužím si to. Jsem hnusný idiot a sobec. Tohle jsem neměl dopustit," rozbrečím se snad ještě víc hystericky než on.
"Ne," řekne naprosto srozumitelně a už celkem nahlas. Zdá se jako by ho to snad rozčilovalo a drásalo… to, co říkám.
"Kdybych s tebou zůstal a snědl s tebou tu zasranou pizzu, tak se to nemuselo stát. To jen kvůli mně jsi odešel," zavzlykám. "Řekni mi prosím, že ti nic neudělal. Prosím…" Dal bych teď cokoliv proto, aby mi to mohl potvrdit. Aby řekl ty tři zasraný slova: "Nic mi neudělal."
"Nechci… lhát,"  řekne tak tiše a úzkostlivě. Bojí se. Cítím to z něj.
"Co ti udělal?" hlesnu sotva slyšitelně. Přes slzy najdu jeho obličej a jemně ho pohladím po tváři. Začnu mu prstem stírat rozteklou řasenku a stíny i se slzami. Ten jeho andělský obličej je teď tak strašně zpustošený, zoufalý a i přesto jak je stále krásný, teď vypadá hrozně. Je oteklý od brečení, oči má zalité slzami a rudé. Rty má také nateklé. A když vidím ten jeho výraz, ten zoufalý pohled plný strachu, už se ani neptám, co mu ten zkurvysyn provedl. Přitisknu si k sobě jeho štíhlé tělo ještě pevněji, položím si jeho hlavu na své rameno a začnu ho hladit po zamotaných a rozcuchaných vlasech. Snažím se klidnit své vzlyky, ale marně. Nejde to zastavit.
Jak jen mohl? Jak jsem JÁ  mohl? Je to celé moje vina. Jsem hnusný  sobec, pokrytec a kretén! Kéž by mě raději ten hajzl zabil, než aby někdo takhle ublížil Billovi. Nemůžu se na něj koukat, nemůžu se ho dotýkat. Zblázním se z toho. Za chvíli mě sežere pocit viny…
Zabijte mě  raději někdo, prosím. Prosím. Zbavte mě  tohohle trápení.

BILL

Ještě chvilku se mě  Tom snažil uklidnit. Ale bylo to marné. Sice jsem přestal trošku brečet, ale chvěl jsem se pořád stejně. Pořád jsem měl před očima to, co se stalo. Pamatoval jsem si každý okamžik. Neměl jsem chodit ven, ale nedokázal jsem být s ním v jednom domě a vědět, že se mnou nemluví, že se mi vyhýbá. Po tom všem, co se mezi mnou a Tomem stalo, nedokážu zůstat chladný. A snad ani nechci. Probudilo se ve mně něco nového, něco, co chci poznat. Poznat s ním.
Nakonec mě Tom bez zeptání  vzal a odvedl do koupelny. Začal mě svlékat.
"Ne..." řekl jsem a zastavil jej. Bránil mi v tom stud. Nešlo o to, že bych se ho bál, ale cítil jsem se tak zvláštně.
"Bille, neboj se... Jenom tě umyju, ano? Znám tě odmalička přece," pohladí mě po zádech.
"Ne, já nechci,"  šeptnu, i když se sotva držím na nohách, "zvládnu to,"  stojím si za svým.
Najednou mě pustí.
"Bojíš se mě, viď?" hlesne sotva slyšitelně.
"Ne, nebojím se tě," odpovím zcela přesně na jeho otázku. "Jen… tohle zvládnu."
"Chci ti jen pomoct," zašeptá ublíženě.
"Já vím," odvětím a sklopím oči. Už teď je mi předem trapně.
"Hm... Tak dobře. Kdyby něco, tak zavolej," řekne potichu. Chce mě pohladit, ale pár centimetrů od mé tváře se zastaví, ruku stáhne a odejde za dveře. Když takhle odejde, posadím se na vanu a rozpláču se znovu. Musí to slyšet, protože mi nějak zvlášť nejde ovládat hlas ani emoce.

"Bille," opře se utrápeně o futra a se strachem mě pozoruje.
"Promiň, já... já jsem hlupák," vykoktám ze sebe a otřu si obličej. "Určitě si myslíš, že si hraju na chudáčka, ale já... nechci, aby to takhle šlo dál."
"Ano, takhle to dál jít už nemůže," přijde ke mně, "teď vlez do tý vany, já tě umyju a půjdeš si lehnout," začne mě zase svlékat.
"Ale," stačím říct na prázdno, ale už mám dole tričko. Stačilo říct jen pouhé  "ale" a on se znovu rozbrečel. Bože, jsem to kus idiota!
"Bille, prosím... Už tak jsem to posral až dost. Nech mě udělat alespoň tohle správně," popotáhne nosem a otře si tvář.
"Neposral," pošeptám tiše a držím, když mě svléká. Zavřu oči, když dojde na kalhoty. Nechci to vidět, nechci, aby viděl on mě. Začne napouštět vanu, rukou mě lehce zvedne a stáhne mi kalhoty. Bez jediného slova mi sundá i boxerky. Dřív, než stačím něco říct nebo udělat, vezme mě do náruče a opatrně mě položí do vany, která se pomalu naplňuje teplou vodou.
Zakryji si lehce a nenápadně  svoje intimní partie a sklopím hlavu.

"Děkuju ti," řeknu a nasucho polknu. Natáhnu se pro pěnu a trošku jí nechám kápnout do příjemně teplé vody. Začnu ve vodě máchat rukou, jako to dělám vždycky.
"Vzpomínáš si, jak jsme jako malí spolu lezli do vany a hráli vodní bitvy?" přiklekne si s úsměvem k vaně a opře se o rám. Kývnu na souhlas a dál máchám volně rukou ve vodě. Pěna už se rozpustila a udělala mydlinky a bublinky. Nějakou dobu mlčí, až se natáhne po houbě na mytí a kydne na ní sprchový gel. Postaví se a s citem mi začne mýt záda. Vlasy mi dá stranou a dál jemně přejíždí houbou po zadní části mého těla. Držím, ani se nehnu. Oči zavřu a jen tiše oddechuji. Přendá si houbu do druhé ruky, chytí mě za zády a trochu mě zakloní, aby mi mohl začít mýt předek. Nejdřív mi pomalu omyje krk, ramena a začne mi omývat paže a ruce.
"Já bych to zvládnul,"  řeknu tiše a pohladím ho po ruce. Mám potřebu se ho dotknout.
"... asi... asi máš, Bille, pravdu. Zbytek si stejně asi určitě raději umyješ sám," odkašle si. Ucukne rukou, po které jsem ho pohladil, a raději mi do dlaně měkce vloží houbu. "Budeš chtít připravit něco k jídlu nebo udělat čaj nebo kakao?"
"Ne, děkuju," řeknu a sklopím oči. Proč ucuknul...?
"Tak... dobře. Kdyby něco, tak zavolej," řekne zastřeně a jde pomalu pryč. Jen kývnu naposled hlavou a pak praštím rukou do vody. Všechno se pokazilo. Vše jsem pokazil.  
Sám se postupně celý  vykoupu. Vylezu pak ven z vany a osuším se. Podívám se na sebe vzápětí  do zrcadla, nepoznávám se. Tohle už není ten starý  Bill, který se pořád smál a měl radost ze života. Mám pocit, jako bych během pár dnů zestárnul o několik dlouhých let či desetiletí.
Vypustil jsem vanu a ještě  ji důkladně osprchoval a tak i omyl. Oblečení jsem hodil do koše na špinavé prádlo, tohle jsem vyprat musel. Zabalil jsem se jen do huňatého čistě bílého županu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama