Rainy day..

19. dubna 2012 v 18:01 | _Teri_ |  Other
Ahoj :)
po neskutečně dlouhé době vás opět zdravím. Je mi to líto, že to takhle s blogem dopadlo, ale byla bych ráda, kdyby se to napravilo a už z toho důvodu píšu tento článek.
Pokud by někdo z vás měl zájem se tohoto blogu společně se mnou ujmout, prosím, napište mi :) byla bych za to moc ráda. Myslím, že by byla škoda, kdyby se tento blog zrušil. Pro mě moc znamená, je v něm plno vzpomínek a zážitků... a já to nechci ztratit ani zcela opustit. Jen není jednoduše čas..

V případě zájmu mi prosím napište do komentářů :)
Děkuji, Teri :)
 

Po dlouhé době...

18. listopadu 2011 v 14:42 | _Teri_ |  Other
Zdravím vás :)
po velmi dlouhé době se tu s vámi znovu shledávám. Je mi upřímně líto, jak to tu dopadlo.
Nikdy jsem nechtěla, aby tenhle blog skončil, ale já na něj sama nestačím, nemám na to hlavně čas (někdy ani náladu, jelikož blog.cz je velmi "náladový")
Chtěla bych vás upozornit, hlavně ty, kteří si pamatují zmíněnou povídku WHO AM I, že běží už delší dobu na www.twincest.blog.cz .
Kdo z vás by si ji rád přečetl má možnost, jelikož dílů je tam opravdu už mnoho a pomalu se dokonce blížíme ke konci.
Pokud si najdu v blízké době čas, možná ji celou hodím i sem a navíc.. přibyde i několik nových :)

Nemyslete si, že jsem na vás, twincest i Tokio Hotel nějak zanevřela, naopak. Pouze střední škola, starosti a problémy mě drží dál od blogu, což mě mrzí.
Doufám, že se tu zase brzo budeme vídat takřka denně.
Moc děkuji vám všem, kdo stále můj blog navštěvujete...
Snad zase brzo.. :)
Teri

questions :)

11. května 2011 v 19:51 | _Teri_ |  Questions


Ahoj moji milí :)
po delší, spíš velmi dlouhé době vás opět zdravím :)
Jak jste si již všimli, povídka Obsession skončila. Doufám, že se vám konec líbil a prožívali jste celou povídku tak jako já a Mischa.
Ovšem.. je tu menší problém. Jsem si vědoma toho, že sem nepřidávám žádné články, ale pokud studujete, sami uznáte, že je velmi těžké si najít někdy volnou chvíli.
Moc mě mrzí, že návštěvnost klesá a hlavně, že tu není žádný koment, ani nebyl.
Teď je tu ovšem nová povídka, kterou bych vám ráda představila. Autorkou jsem opět já ( Turmawenne ) a Mischa :) je ale pouze na vás, zda byste tuto povídku chtěli číst :) budu velmi ráda, když mě a zároveň této povídce věnuje pár minutek a napíšete mi do komentářů váš názor.
edit: Už jsem vám sem hodila i anketu :)
Každopádně.. všem vám přeji příjemné slunečné dny a hlavně.. poslední dny strávené ve škole :) už se to blíží *yahoo*
Teri
 


Obsession 74. (konec)

25. dubna 2011 v 17:42 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
-O ROK POZDĚJI-

BILL

Všechno to utíkalo jako voda. Čas plynul a s ním se naše životy měnily. Ale dovolím si říct, že už pouze k lepšímu.
Tom se tehdy velmi rychle zotavil. Co nevidět nás pustili z nemocnice. Ale tím začalo spoustu vyřizování s policií a podobně. V Americe a potom i v Německu jsme se dlouho nachodili po soudech. Pořád nás oba kvůli Hanzovi vyslýchali. Nejhorší asi na tom všem bylo, že jsme pořád museli detailně popisovat, co se dělo a nedělo. A to pro mě nejlehčí zrovna nebylo. Ale zvládli jsme to. Časem jsme se dokonce dozvěděli, že Hanz byl doopravdy nemocný a že byl už nejednou zavřený. Takže už nás nic nepřekvapovalo. Ovšem, Hanzovi byl už dávno konec. A myslím, že i pro něj to bylo vysvobození. Všechno časem ustalo a my se zase usadili v našem domečku. Ale přišlo mnoho změň. Dokonce i v našem vztahu. Náš vztah byl den ode dne totiž hezčí, silnější a dokonalejší.

Obsession 73.

22. dubna 2011 v 18:21 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM

"Tomi," uslyším hlas mého andílka a ucítím, jak mě pohladí po ruce. Zvládl jsem to. Žiju. Pousměju se a pomalu propletu naše prsty. Nemůžu se moc hýbat.
"Tome," zašeptá Bill znovu a pohladí mě po té ruce. Trochu si odkašlu, abych mohl promluvit. Zatím nechám oči zavřené. Nechám se překvapit, kde to jsem.
"Opravdu už je z tebe teď... anděl? I ze mě? Nebo jsme se dostali do pekla? Nebo jsem to vážně dokázal?" zašeptám s tichým smíchem. Uslyším, jak trochu chraptím, ale až tak hrozné to není. Myslím, že by mě při tom smíchu i rozbolelo břicho, ale jsem si jistý, že jsem nadopovaný morfinem jako kulturista steroidy. Zaslechnu, jak Bill nosem trošku popotáhne.
"Ne, tys to dokázal, Tome," zašeptá a pohladí mě něžně po tváři, tak jak to dělával vždycky. "Měl bych dojít pro doktora, že ses probral."
"Ještě ne," vydechnu téměř neslyšitelně. Jsem tak rád, že jsem s ním. Nechci, aby nám to kazil nějaký smradlavý doktor v bílém plášti. Oči nechávám stále zavřené. Nechci, aby se tenhle krásný sen rozplynul. Stále mám strach, že to je opravdu jenom sen.

Obsession 72.

21. dubna 2011 v 16:14 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL

Všechno se to semlelo tak strašně rychle. Nepřemýšlel jsem. Okamžitě jsem se rozeběhl k Tomovi a spadl na zem vedle něj. Vzal jsem ho opatrně do náručí. Proboha! Co mu to udělal? Byl jsem tak rád, když jsem ho viděl. Sice nebyl úplně zdravý, ale byl živý a zhruba v pořádku. Ale teď? Opět ho tu vidím celého od krve, jak mi pomalu odchází. Ne! Nesmí mi odejít!
Když se mi podařilo, vzít si ho na sebe, hned jsem mu na tu ránu přitiskl ruku.
"Lásko, tohle ne. Nesmíš mi odejít. Teď ne... no tak, vydrž to," šeptám mu a snažím se i přes ten veškerý pláč mluvit srozumitelně. Mám strach se ho jakkoli dotknout, abych mu neublížil. Je teď tak bezmocný. Tak těžko se mi na něj kouká. Nesmí odejít.
"Bille," zachraptí Tom a zakašle.
"Pššt, nevysiluj se," pohladím ho po hlavičce a skloním se k němu víc. Zase začne hrozivě kašlat, trochu se odkloní a z pusy mu začne kapat krev. Trošku ho přidržím a nechám ho, aby se vykašlal.

Obsession 71.

16. dubna 2011 v 19:41 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM

"Díky," zaplatím taxikářovi a on odjede. Porozhlédnu se kolem sebe. Je tu úplně prázdno. Nedaleko je pár domků, ale stejně nevypadají obydleně. Vzhlédnu a prohlédnu si tenhle polorozpadlý motel. To se mi snad zdá. Kretén jeden. V takový díře ho drží… Snad. Už po cestě jsem volal policii a pro všechny případy i záchranku. Nevím, co se tam všechno může stát. Nejspíš bych měl počkat na policii, ale to by asi nebylo nic platné. Mezitím by mu mohl ublížit a ještě by chtěl výkupné. Stejně by ho za prachy nikomu nedal. Ale když se tam ukážu já sám, možná to přijme. Pokud mu nabídnu sebe namísto něj, možná by to přijal. Samozřejmě, že bych se jím nenechal vošukat, ale zabít. Vzhledem k tomu, co udělal, jsem si jistý, že by moji hlavu na špalku uvítal.

Obsession 70.

13. dubna 2011 v 20:34 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM

Zavěsím a naplno se rozbrečím. Položím iPhone na stolek, schoulím se do klubíčka a začnu brečet ještě hlasitěji. Jak někdo může být tak krutý, že by tohle Billovi udělal? Jak mu může způsobovat takovou bolest? Jsem opravdu šťastný, že je živý a celý, ale tohle? Tohle už je moc. Ten chlap je zrůda. Hnusný, odporný monstrum! Až ho najdu, vyříznu mu to jeho bezcitný srdce z těla! A pověsím si ho doma namísto medaile. Zkurvysyn zasranej.
Ale jak ho mám najít? Jak mám Billa k sakru najít? Nestihl mi říct, kde jsou a od toho zmrda se to nedozvím. Takže musím najít jiný způsob. Hlavně musím najít způsob, jak se tam dostat, když mám z auta kostku plechu a železa. Sakra! To je tak na hovno! Ale, jak najít, kde je… Hmmm…

Obsession 69.

10. dubna 2011 v 17:03 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL

Ihned se odšoupnu dál a vystrašeně se koukám. Tak a teď mě zbije. Budiž, ať si tedy uleví. Hned podle jeho výrazu poznám, že je pořádně nasraný.
"Pojď sem," čapne mě bez citu za ruku a táhne mě po zemi vedle do pokoje.
"Auu, pusť, pusť!" táhne mě ještě ke všemu za tu zlomenou ruku. Idiot. Ale jako by ho to najednou vůbec nezajímalo.
"Zmrd jeden. Zkurvysyn..." nadává nahlas a vztekle mě posadí na židli. Začne mě k ní přivazovat. Nechápu, o kom mluví.
"Ne, prosím!" pracně se mu vyškrábu ze sevření a uteču od něj stranou. "Nepřivazuj mě!"
"Bille, ihned sem pojď, nebo ti roztrhám zase prdel! Dělej!!" zařve. Ještě jsem ho neslyšel takhle mluvit. A to byl často hnusný.
"Tak mě nepřivazuj. Nic jsem ti neudělal," řeknu a udělám asi dva kroky blíž k němu.
"Tak si tu sedni na prdel, ať tě mám kurva na očích!" zakřičí a začne si vytahovat cigarety.
"Jsem-jsem tady," mám z něj teď celkem i strach. Posadím se na tu židli. Nechápu, proč se najednou tak chová. Že jsem ho naštval, protože jsem se zamknul, bych chápal. Ale on na někoho nadával. Odhodí krabičku cigaret na stůl a jednu si zapálí. Začne vynervovaně chodit po místnosti a při tom rychle kouří. S takovou chutí bych si taky zapálil. Ale ještě raději bych mu to cigáro típnul o ksicht.

Obsession 68.

7. dubna 2011 v 18:21 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
"Nech ho být, ty zmrde!" zakřičel jsem, ale on se po Billovi sápal dál. Líbal ho na krku a hnusně ho olizoval. Bill plakal a snažil sebou škubat, ale ten hajzl ho nepustil.
"Slyšíš? Nech ho kurva bejt!" zařvu a snažím se vyprostit z provazů, ale nešlo mi to. Najednou se na mě ten zkurvysyn hnusně usmál a přirazil do Billova zadku, z jehož úst se vydralo hlasité křičení. Celý se prohnul a stále křičel a brečel bolestí.
"Tome, prosím pomoz mi. Nenech ho mi ubližovat. Já tě potřebuju. Miluju tě. Vrať se. Prosím." - To už bylo to jediné, co jsem vnímal.

Najednou se moje noční můra rozplynula a místo ní se ozval nepříjemný pípající zvuk. Pomalu jsem od sebe rozlepil oči a ztěžka vydechl. Viděl jsem rozmazaně a světlo mě úplně oslepilo. Trvalo nějakou dobu, než jsem si přivykl slunečnímu světlu. Když už jsem rozeznal bílé stěny pokoje, byl jsem schopný trochu pootočit hlavou, i když mě v tu chvíli silně rozbolela. Byl jsem v nějakém bílém pokoji. Připomnělo mi to nemocniční pokoj, což by vysvětloval i ten nepříjemný pípající zvuk, který se mi stále ozýval za hlavou. Měl jsem sto chutí ho vyrvat a rozšlapat. Ale nic jsem necítil.

Obsession 67

4. dubna 2011 v 16:59 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL

Náhle mě probudila silná bolest hlavy, a pak se k tomu přidalo rovnou celé tělo. Cítil jsem se jako... znásilněný. Všechno mě bolelo a sotva jsem se pohnul. Nikde nikdo nebyl. Bylo tu naprosté ticho. Pootočil jsem se, trošku se posadil. Zjistil jsem, že je už večer. Bylo něco málo po osmé hodině. Strašně mě bolel zadek, ani jsem na něj nedosedl. Celý ubrečený jsem se posadil. Pode mnou byla krev. Jediné, co jsem v tenhle okamžik dokázal, bylo se rozbrečet. Aspoň jsem se zakryl lehkou přikrývkou. Netušil jsem, kde ten hajzl je. Ale byl jsem raději tiše, aspoň jsem se o to snažil. Došlo mi, co se stalo. Co mi provedl. Povedlo se mu to. To bylo to, co Tom nikdy nechtěl. Vždy mi říkal, že mu nedovolí, aby mi ublížil. Stalo se. Teď už mě nemá kdo ochránit.

Nakonec jsem se zvedl, popadl svoje oblečení, co jsem měl na zemi pohozené, a tiše se rozešel do koupelny. Netušil jsem, kde je. Rychle jsem se zavřel a zamknul. Ihned jsem si vlezl do sprchového koutu. Mmh, byla to taková úleva. Konečně jsem měl pocit, že ze sebe smývám veškerou tu špínu, kterou jsem na sobě díky němu cítil. Každá kapka vody mě uvolňovala. Bylo to příjemné. Hlavně jsem ze sebe smyl všechnu tu zaschlou krev a že jí bylo požehnaně. Tolik to bolelo. To, co se mi stalo tehdy s Tomem, bylo nic oproti tomuhle. Cítil jsem to. Byl jsem natržený a hodně.
Sprchoval jsem se dlouho. Když jsem vylezl ze sprchového koutu ven, vzal jsem si nějaký nepoužitý ručník, a hned se důkladně osušil. Oblékl jsem se do svého oblečení, i když se mi do něj vůbec nechtělo. Bylo ušpiněné a přece jen asi po včerejšku i trošku propocené, ale nic jsem tu neměl. Při myšlence na krásný bílý župan, který tu byl k dispozici, jsem se jen otřásl. Uvědomil jsem si, že by toho lehkého oděvu mohl Hanz rychle využít. Proto jsem si vzal raději to použité oblečení. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Tváře jsem měl oteklé, začaly se mi tvořit podlitiny a modřiny. Ret jsem měl roztrhnutý. Vypadal jsem otřesně. Zrovna, jsem se chystal vyjít z koupelny ven, když jsem zaslechl, jak za sebou bouchnul dveřmi. Vrátil se.

Obsession 66.

1. dubna 2011 v 17:19 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
"Jak dlouho... jsi tohle chystal?" řeknu po chvíli ticha. Nedá mi to se nezeptat na tenhle jeho nechutný plán.
"...dlouho," uzná a opět si dojde sednout na židli. "Nejspíš se nic z tohohle nemuselo stát, už jsi dávno mohl být můj. Jenomže tvůj milovaný bratr to všechno tolik zpackal," zamlaská s povzdechem. "Ale ten plán odjet sem do Ameriky, to mu musím nechat. Byl dobrý."
Propíchnu ho zle očima.
"Jak jsi věděl, kde jsme?" Jenom s úsměvem pozvedne můj mobil. Nechápavě svraštím obočí.
"Jak jsi věděl, co děláme?" Tom se tehdy nemýlil. Měl napíchnuté naše mobily.
"Kde myslíš?"
"Všude," řeknu rozechvělým hlasem.
"Máte doma kamery. Třeba u tebe v pokoji. Víš, jak máš toho krásnýho velkýho medvídka na skříni? Bylo mi ho líto, ale místo oka má kameru," usměje se. Chytnu se za pusu.
"Pane bože. Ten... je ještě od táty," povzdechnu a cítím, jak mě pálí opět slzy. "Jak jsi mohl! Kde jsou všude kamery?"
"U tebe v pokoji, v kuchyni, v obýváku..." pokrčí rameny.

Obsession 65.

29. března 2011 v 17:58 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Netrvalo to dlouho a on byl zpátky. Přinesl pití i jídlo, jak řekl. Přes rameno měl hozený provaz. Když jsem to uviděl, zhrozil jsem se a začal se sunout po posteli dál. Sakra, ušpinil jsem krví i prostěradlo.
"Billy, vlastně ani neznáš moje jméno. Jsem Hanz," zasměje se a všechno položí na stůl. "Při sexu mi ale klidně můžeš říkat "Tome". Mně to vadit nebude." Zvednu k němu trošku hlavu.
"Při... při sexu?" vzlyknu a pak syknu bolestí. Opřel jsem se o tu ruku.
"A co sis myslel, že tu budeme dělat, miláčku? Strávíme tu spolu krásné líbánky," řekne zasněně a zavře na chvíli oči. Ne, tohle je zlý sen. Nemyslí to vážně, prosím, že ne?!
"Ale já... prosím, ne," šeptnu.
"Ale ano," zatleská nadšeně a ihned si ke mně přisedne tak blízko, jak to jen jde.
"Ne, moc tě prosím, Hanzi," vydechnu. Třeba ho obměkčí, když mu řeknu jménem. Musím se z toho nějak vykroutit.

"Auu," zakňučím. Ihned zpozorní.
"Copak tě bolí? Mám přece jen přinést tu lékárničku?" pohladí mě po tváři a pak si všimne mé ranky u spánku. Ihned se zvedne a se slovy "Hned tu budu" se vypaří. I když mě to asi nemine, chci to oddálit. Po chvíli se vrátí i s lékárničkou a posadí se zpět ke mně.
"Asi mám něco se zápěstím," ukážu mu svou dost nateklou ruku. Vezme mi ji opatrně do těch velkých dlaní a chvilku si to prohlíží, až přikývne.
"Vypadá to jako naraženina. Možná je to nalomený, ale to se zahojí. Zavážu ti to a budeme to společně ledovat," usměje se a políbí mě.
"Ne, nelíbej mě, nedotýkej se mě. Je to... moc čerstvé," snažím se to nějak zakecat. Nejradši bych mu jednu vrazil a utekl, ale copak můžu?
"Budeš si muset zvyknout," přichytil mě za týl a strčil mi jazyk do pusy. Ihned jsem se mu snažil vyrvat. Nijak jsem mu to hlavně neoplácel a snažil se od něj jakkoli dostat. Najednou se odtrhnul.
"Zdá se, že se budeš muset naučit poslouchat," řekl hnusný tónem a začal mi ovazovat ruku.


"Proč mi tohle děláš?" rozpláču se. Ne, že bych to hrál, ale můj pláč a vzlyky by ho mohly obměkčit.
"Protože tě miluju, jak už jsem řekl. A chci, abys byl jenom můj," řekne naprosto klidně. Odvátím znechuceně hlavu stranou.
"Ale... to musí být oboustranné, aby to klapalo."
"Zvykneš si," pokrčí lhostejně rameny.
"Miluju Toma," stojím si za svým. I když vím, že mě to bude stát další bolest. Něco uvnitř mi říkalo, že je Tom naživu. Ale to je nejspíš tím, že jsem s ním naprosto spojen. Asi si to pořád jen nalhávám. Nedošlo mi to. Ne, ještě ne. Ale Tom... odešel.
"Nemluv o něm," zavrčí a dováže mi ruku. Hned ji strhnu k sobě.
"Díky," hlesnu.
"Už nechci slyšet nic o tvém bratrovi, ani nic o tom, že ho miluješ. Budeš milovat mě," zvedne se.
"Nikdy," prsknu a zamračím se. A v tu chvíli mi přiletí pořádná facka.
"Budeš mě poslouchat!" zakřičí. Hlavou se až trošku pootočím.
"Miluju ho a nezměníš to. Nikdy, slyšíš? Nikdy!" Dostanu další facku a pak mě popadne za zdravou ruku.
"Já věděl, že to přijde. Můžeš si za to sám," zavrčí. Dá doprostřed místnosti židli a na tu mě posadí. Vezme provaz a začne mě k ní přivazovat.
"Ne!" začnu sebou škubat a povede se mi se i zvednout a udělat pár kroků jinam. "Nechceš mi přece ubližovat!"
"Jenomže neumíš poslouchat, takže to tak být musí!" popadne mě surově kolem pasu a zas mě zasadí do židle. Tentokrát se mu už povede mě přivázat. A to dost pevně a těsně.
"Hajzle," šeptnu sám pro sebe a stejně se snažím dostat z toho pevného sevření. Těžko se mi i dýchalo. Opravdu mě přivázal velmi pevně.

Je tak zlý! Nechápu, proč tohle dělá. Proč má takové potěšení z toho, že ubližuje druhým. Nejradši bych jej zabil! Ne, kvůli sobě. Ale kvůli Tomovi. To on byl příčinou našich hádek, on způsoboval neustálý strach, nervozitu a nejistotu. A teď... zapříčinil tu nehodu, při kterém jsem přišel zřejmě o svoje dvojče. O člověka, který pro mě byl vším. Ale stále bude.

"A tady zůstaneš, dokud se nevrátím," přikázal mi. Znovu zkontroloval provaz a spokojeně se usmál. "Ne že bys někam snad mohl utéct," skloní se ke mně.
"Co když se mi bude chtít čůrat?" šeptnu nevinně, i když bych na něj začal nejraději křičet.
"Tak... to prostě budeš muset udržet," usměje se a poplácá mě po tváři jako poslušného koně.
"Počůrám se ti tady," řeknu naprosto vážně.
"To nevadí, lásko. Pak to vytřeš," oplatí mi také vážně.
"Ty mě snad rozvážeš?" rejpnu si znovu. Je tak nechutný! Jen jak se dívá, jak se mě dotýká. Přijde mi opravdu slizký.
"Až se vrátím, tak ano. A nebuď drzý," řekne pobaveně a rozejde se pryč. Takhle je mi snad i líp. Hlavně, že tu není. V hlavě mám tak velký zmatek. Nevím, jak se chovat. Jestli poslouchat nebo se vzpírat. Mám plnou hlavu Toma. Najednou se ve dveřích zastavil.

"Ještě jsem na něco zapomněl," řekne a vrátí si ke svému báglu. Chvíli v tom štrachá, až vytáhne nějakou fotku.
"Tohle jsem si schoval pro jistotu, kdyby ti chyběl tvůj velký brácha," řekne s úsměvem a položí přede mě na stůl fotku mě a Toma, z Grand Canyonu. Musel tam někde být a sledovat nás. Jakmile to uvidím, hlasitě se rozbrečím a začnu se vztekat. Tolik to bolí.
"Jsi největší hajzl, kterýho znám!" vyštěknu po něm a pláču dál. Jak jen mohl? Je to naprostá zrůda. Ten člověk nemá srdce a hlavně mozek!
"Já vím, zlatíčko," zašeptá mi sladce do ucha a pak mě na něj políbí. Během chvilky se za ním zavřou dveře. Nahlas se rozkřičím. Mám toho v sobě tolik.
"Tome!" křiknu. Po tvářích se mi kutálí jedna slza za druhou.

Proč se tohle všechno stalo? Udělal jsem něco tak hrozného, že teď musím takhle trpět? Zřejmě ano. Je mi všechno jedno. Jestli mi nadává, bije mě, vysmívá se mi. Jediné, co mě trápí, je Tom. Nedokážu nemyslet na to, co se s ním děje nebo neděje. Co když... co když je mrtvý? Nechci na to ani pomyslet. Musím doufat v to, že ho převezli do nemocnice a je v pořádku. Snad odjede domů, zpátky do Německa. Chci, aby žil svůj vlastní život a byl hlavně šťastný. Určitě si najde brzy i tu přítelkyni. Vždy o něj byl zájem, proč by nebyl dál, že? Začínám být stejně na pochybách. Když mi v Grand Canyonu, v autě oznámil, že je konec, asi věděl proč. Třeba to plánoval. Jen nevěděl, jak mi to říct. Nemohu mu to vyčítat. Beze mě mu bude lépe, tím jsem si jistý. Byl jsem jeho velká přítěž. Taková koule uvázaná u jeho nohy. Konečně bude mít klid. Ale já... vždy ho budu milovat. Protože on byl první a poslední člověk, kterému jsem věnoval svoje srdce, svou duši a celý se mu oddal. Nepatřím nikomu jinému na světě, než-li jemu. On je jediný.

Nevím, jak dlouho byl pryč. Mohla to být hodina, možná dvě. Neměl jsem přehled o čase. Ale přišel. A v ruce nesl velkou tašku.
"Ahoj, zlatíčko," pozdravil mě vesele, jakmile vešel do dveří. Ale nic jsem mu na to neodpověděl. Seděl jsem, oči jsem měl zavřené a téměř nevnímal. Cítil jsem tu jeho hnusnou kolínskou. Musel být u mě.
"Bille?" zatřese se mnou. Prudce otevřu oči a cuknu sebou. Jen se na něj podívám. Nejraději bych ty oči neotevřel. Ale to by se mnou znovu zatřásl, znovu by se mě dotknul. A já se chtěl vyhnout všem jeho dotykům.
"Už jsem se lekl, že chceš o všechno přijít," mrkne na mě a odnese tu jeho tašku vedle.
"O co?" řeknu tiše.
"No předem ti dám něco k jídlu a k pití. Chceš si dojít na záchod?" zeptá se a začne mě rozvazovat. Jen kývnu hlavou a držím. Aspoň zjistím, jak to tu vypadá. A na chvíli se zase zbavím jeho přítomnosti.

Když mě rozváže, pomůže mi vstát a odvede mě vedle do koupelny.
"Přinesu ti zatím led na tu ruku," odejde zase. Hned jak odejde, zavřu se a zamknu. Opřu se o zeď a zavřu oči. Teď ke mně nemůže.
Po chvilce vzal za kliku, ale nemohl otevřít.
"Bille, otevři," vrazil do dveří. "Ihned odemkni!" zakřičí.
"Moment," řeknu. Spláchnu, aby to nebylo tak nápadné. Tak a co teď? Mám odemknout nebo ne?
"Dělej, odemkni!" začne lomcovat dveřmi. Nespěchám. Nehodlám spěchat jen kvůli jeho křiku. Opláchnu si trošku obličej. Až pak dojdu odemknout.
"Co sis myslel?!" popadne mě hned za paži.
"Au, pusť mě. Šel jsem na záchod a opláchnout se," vytrhnu se mu. "Nic špatného jsem neudělal!"

"Jo? Líbilo se ti tam? Tak fajn!" štěkně na mě. Čapne mě za vlasy a začne mě táhnout zpět do koupelny. Hodí mě na podlahu a začne mi přivazovat ruce zespoda k umyvadlu. Vyjeknu trošku bolestí, uhodím se.
"Ne! Nech mě!" křičím a bráním se. Povede se mi ho nakopnout.
"Nic jsem neudělal!" Proč mě takhle týrá? Co jsem udělal tak špatného?
"Přede mnou se nebudeš zamykat!" zařve a vrazí mi pořádnou facku. "A už vůbec do mě nebudeš kopat!!" vrazí mi ještě jednu takovou, až si prokousnu ret. Pevně mi stáhne ruce provazem a zvedne se. Z toho rtu se mi rozteče hned krev.
"Tak mě nepřivazuj jako psa!" křiknu znovu. A on mě může bít. On si se mnou může dělat, co se mu zlíbí. Dobytek!
"Tak se jako pes nechovej," odejde a práskne za sebou dveřmi. Jak ty dveře třísknou, trhnu sebou.
"Zmrde!" řeknu nahlas, ale sám pro sebe. Snažím se nějak rozvázat, ale nejde to. Ruce mám sice celkem štíhlé, ale ani to mi tentokrát nepomůže. Můžu být rád, že mi neucpal něčím pusu.
Jenomže najednou se vrátí. A přijde až ke mně. Podívám se mu zpříma do očí. Přičemž tu krev si otřu do trička. Teče to dost. Vezme mě bezcitně za bradu.

"Kde máš mobil?" procedí skrz zuby. Neodpovím mu a vytrhnu mu svou tvář z dlaně. Začne mě ohrabávat, rozkrok a pak stehna.
"Ah, tady ho máme..." usměje se a strčí mi ruku do kapsy.
"Ne!" trhnu sebou ke straně a ucuknu tak. "Nech mi ten mobil."
"Kdepak. Budu ti hlídat telefonáty od tvých BFF. Kdyžtak ti řeknu, co říkali," zasměje se a vezme mi ho. Postaví se a poodejde ke dveřím.
"Že je pozdravuju!" prsknu a odplivnu si, protože mě ta krev štve.
"Vzkážu," kývne pobaveně a rozejde se pryč. "Jo a ještě..." zastaví se. "Moc tu nenadělej, jinak to budeme muset vytřít tvýma vlasama. Není tu žádný hadr," usměje se sladce a dveře se za ním zvenku zavřou. Oh, nejradši bych vytřel s tebou! S tou tvou nechutnou držkou, ty hajzle!
"Hanzi!" křiknu po něm. Chci se ho na něco zeptat. Nic. Tak nechoď. Aspoň se na tebe nebudu muset koukat. Naštvaně se uvelebím na zemi a koukám se kolem sebe. Sakra, jak se jen z tohohle dostanu. Potřebuju to o něco rozřezat, ale o co.

Čas utíká příšerně pomalu. Ale já o něm stejně nemám žádný pojem. Co mi teď vlastně chybí? Sedím. Dokonce v koupelně, na celkem čisté podlaze. Ale sám. Bez Toma. To je to, co mě bolí nejvíc. Už ho nikdy neuvidím. Neuvidím ten jeho úsměv, rozzářené oči, perfektně vypracované tělo. Už se jej nikdy nedotknu, nepohladím ho, nepolíbím, neřeknu mu, jak moc ho miluju. Ta představa mi ubírá na životě a to doslovně. Zabíjí mě, ubíjí zevnitř.
Po další hodině se už začnu vrtět, bolí mě zadek. Ta tvrdá zem mě tlačí. Navíc mě ten idiot tak pevně sevřel, že se můžu jen sotva hnout. Po chvíli přemýšlení ho chtě nechtě zavolám.
"Hanzi!" zakřičím, aby to k němu dolehlo. Chvilku to trvá, ale nakonec se dveře otevřou.
"Hm?" podívá se na mě.
"Odvážeš mě, prosím?" řeknu, i když se mi u toho vzteky ten zadek i svírá.
"Když mi řekneš dobrý důvod, proč bych to měl udělat, tak ano," přikývne a s pozvednutým obočím mě sleduje.
"Všechno mě příšerně bolí, těžko se mi dýchá. Nechci tu být."
"Fajn," přikývne, přejde ke mně a začne mě odvazovat. "Chceš být raději vedle se mnou?" Bože, jak se vůbec opovažuje se mě na tohle zeptat. Ne, opravdu nechci. Klidně si lehnu do vany, ale u něj být nechci. Rád bych byl vedle, ale bez něj.
"Hmm," řeknu jen nepřítomně.
"No... budu to brát jako souhlas," pousměje se. Rozváže mi ruce a pomůže mi na nohy. Odejde zpět vedle do pokoje. Hned se trošku protáhnu. Podívám se na sebe do zrcadla.
"No, hezký," šeptnu si tiše pro sebe. Ten ret je fakt kouzelnej. Hned si to začnu oplachovat studenou vodou.

"Dáš si něco k jídlu? Něco k pití?" zavolá.
"Ne," řeknu jasně. Raději si naberu trošku vody do dlaní a tak se napiju.
"Měl bys něco jíst. Jsi, Billy, strašně pohublý..." Na to už mu nic neřeknu a přejdu vedle do pokoje, kde bohužel je. Sedí u stolu s časopisem v ruce. Hned vzhlédne a celého si mě sjede pohledem, až se pousměje. Jazykem si přejede po rtech. Nevěnuji mu jediný pohled, jen dojdu k oknu a dívám se z něj. Venku je celkem hezky.
"Chtěl by ses projít?" vyskočí hned na nohy. To jako s ním? Teď? V žádném případě. Na to opravdu nemám jedinou náladu ani myšlenku.
"Ne, jsem unavený," řeknu tiše.
"Tak si můžeš lehnout a vyspat se," nabídne mi a ukáže k posteli. Jen pokývu hlavou. Stejně bych teď asi neusnul. Nedokážu vypnout. Pořád vidím před očima Toma. Jak mu tekla krev, všude byla krev.

Obsession 64.

27. března 2011 v 15:35 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Ucítil jsem jen silný náraz. Ale neměl jsem potuchu o tom, že bychom nabourali. Slyšel jsem hluk a před očima se mi zatmělo. Chvíli jsem měl pocit, že je všude mě naprosté ticho. Bylo to jako vakuum. Nic jsem neslyšel, neviděl, necítil. Až po chvíli jsem ucítil tupou bolest hlavy, pak i ruky. Ale nebral jsem na to nějak zřetel. Zřejmě jsem celou dobu hlasitě křičel a plakal. Bože můj, co se stalo? Tom, co je s Tomem?!
"Tome! Tome, lásko, Tome!" křičel jsem a trhal sebou. Když airbag trošku splasknul, ihned jsem se k němu naklonil.
"Ne, Tome! To ne, nesmíš mi tohle udělat, ne!" hystericky jsem naříkal. Slabě jsem s ním zatřásl.
"Ne, nesmíš umřít! Tome!" brečel jsem. Nevšímal jsem si své bolesti. Ta pro mě byla v tuhle chvíli tou nejmenší.
"Neeee!" Neprobíral se. Nedával žádné známky života.
Ne, to není pravda. Je to jen sen. Jen noční můra, které mívám a Tom mě z nich vždy probudí a utěší mě. Ano, určitě za chvíli otevře oči a usměje se na mě.
Uvnitř mě bylo prázdno. Byl to pro mě šok. On nemůže být mrtvý! Ne, nemůže, musí otevřít oči a podívat se na mě. Já ho přece miluju. On slíbil, že mě neopustí. Ale chtěl tenhle vztah ukončit. Může za to to dítě. Můžu za to já. Za všechno tohle můžu já. Je to moje vina.
"Ah, ne, Tome, sakra!" křiknu nahlas a přisoukám se pracně k němu, i když to moc nejde. Auto je dost promáčknuté. Snažím se ho dál probrat, ale nereaguje. Vůbec nereaguje.
"Ne, nesmíš odejít, ty mě přece miluješ a já tebe. Já... já to dítě nechci!" bezmocně křičím a marně se ho snažím dál oživit. Ale jeho tělo se mnou nekomunikuje. Ani se nepohne. Nevydá ani hlásku. Víc se k němu přisunu, nakloním a začnu ho hladit po tváři. Všude je krev. Jeho krev. Krvácí z hlavy. Začnu ho něžně pusinkovat na tvář.
"Ne, ty se probudíš. Ty mi to neuděláš. Nesmíš mě tu nechat. Jsme dvojčata a já tě miluju. Já... já tě miluju, Tome, slyšíš mě? Miluju," šeptám mu pořád dokola a vzlykám. On to hraje. Ano, on si ze mě zase dělá jen srandu. Přece to nemůže být pravda. Nemůže to takhle zůstat. Tom mě přece miluje. Sám to říkal. Navždycky. Ano, to říkal a tisknul mi ruku a hladil mě po paži. Pak se objevil ale on. On za námi stále jel. Tlačil se na nás. A pak ten náraz. A najednou mi Tom neodpovídá.
Zatřesu s ním trošku znovu, ale odpovědí mi není nic.
"Neeee!" zakřičím znovu a hlavu zabořím k jeho hrudi, ale jemně. Nesmím mu ublížit. Vůbec mi nedochází, že někde poblíž mě je ten úchyl. Teď je tu jen Tom a já. My dva. Ale on odchází. On mě chce opustit. Skoro mi ani neodpověděl na to, že mě miluje. Co když mě už nemiluje? Nezáleží mu na mně? Jinak by se přece probral. On je živý. Nesmí umřít. On neumře...
Najednou mě někdo vzal za rameno.
"Jsem rád, že se ti lásko nic nestalo," řekl dotyčný a začal mě tahat otevřeným oknem ven z auta.
"Nee!" vykřiknu a začnu se soukat zpátky. Momentálně nemám téměř žádnou sílu, ale snažím se udržet se v autě.
"Ale notak, Billy. Buď poslušný a pojď ven," popadne mě i druhou rukou a surově mě vytáhne z toho auta oknem. Pak mě upustí na zem a začne mě zase za ruku tahat na nohy.
"Au... ne, nech mě!" křičím a snažím se od něj utéct.
"Přestaň sebou šít," vytáhne mě na nohy a pevně mě chytne za zápěstí. "Teď už tě nemá kdo zachránit. Tvůj bráška je mrtvej," zasměje se hnusně.
"Ne," začnu kroutit hlavou a plakat víc. "Není, není, já... já musím k němu!" křiknu hystericky. Snažím se nasoukat znovu okýnkem do auta.
"Je po něm. Chcípnul, jasný?! Takže teď se mnou půjdeš do auta a já tě odtud odvezu!" zakřičí na mě. Vezme mě za boky a táhne mě ke svému autu.
"Počkej, počkej. Prosím," řeknu bezmocně. "Zavolej záchranku, já... já s tebou půjdu," vydechnu. Najednou zastaví a vidím, že přemýšlí.
"To půjdeš i tak," usměje se hnusně a táhne mě násilím dál.
"Půjdu dobrovolně. Zavolej mu záchranku," šeptám z posledních sil. Jako by v tu chvíli jeho pohled a dotek zněžněl, i když jsem myslel, že tohle monstrum ničeho takového není schopné.
"Opravdu půjdeš dobrovolně? Nebudu muset používat žádné násilí? Nesnáším, když ti musím ubližovat," zatváří se snad až smutně.
"A-ano," zakoktám a zavřu oči.
Je mi špatně, bolí mě hlava, chce se mi zvracet. Nedochází mi, že jsem se mu teď vydal. Ale pokud to Tomovi pomůže, udělám cokoli. Dám za něj život. A rád. Miluju ho.
"Tak fajn. Stejně už je nejspíš po něm, takže to nevadí," mávne rukou a pustí mě. Vrátí se zpět k autu a najednou se nakloní do auta, jako by chtěl Tomovi něco udělat. Hned jdu za ním.
"Nechej ho! Zavolej záchranku, prosím. Já opravdu půjdu s tebou a dobrovolně. Prosím tě," vzlykám nahlas. Spadnu na kolena a skoro ho až prosím. Lehce do mě strčí nohou, abych ho nechal být a začne Tomovi něco dělat. Začnu se k němu natahovat. Nakonec se k němu došourám.
"Prosím, nech ho. Prosím. Jsem.... jsem tady a tvůj. Jen mu zavolej záchranku. On nic neudělal."
"Necítím jeho tep, takže..." vykloní se zase z auta. "...myslím, že už nemusím."
"I přesto, zavolej tu záchranku. Žádám tě o to. Je ti málo, že mě tu máš?"
Budu muset zřejmě přistoupit na tuhle jeho hru. Budu se muset plazit a prosit, nabízet se mu. Ale pro to stvoření, které miluju jsem schopen všeho.
Chvíli mlčel, až tedy přikývnul a mumlal si pro sebe něco ve smyslu, že ho to už stejně nezachrání. Nakonec vytáhl mobil a začal volat záchranku. Poslouchal jsem přesně, co říká. Sledoval jsem ho, co dělá. Aby to na mě jen nehrál. Ale opravdu zavolal.
"Děkuju," pošeptám, když hovor ukončí. Nedokázal jsem ani kontrolovat svůj tón hlasu, svoje tělo, svoje myšlenky. Vše to jen na prázdno plynulo. Byl konec.
"Udělal jsem, co jsi chtěl, ale stejně je mrtvý. Nemá tep," pokrčí rameny. Vezme mě za paže a pomůže mi na nohy. "A teď tě, Billy, odvezu, hm?" usměje se slizce a pohladí mě po tváři. Trošku sebou cuknu, jak se mě dotkne. Zavřu prudce oči.
"Hm," odkývám jenom a rozpláču se.
"Tak pojď, lásko. U mě se ti bude líbit," políbil mě na tvář, vzal mě kolem pasu a vedl mě k autu. Ještě jsem se otočil za Tomovým autem. Moc dobře jsem už dovnitř neviděl.
"Miluju tě, Tome," zašeptal jsem tak, aby to ten slizoun neslyšel, a poslušně s ním došel až k autu. Chtělo se mi pořád křičet a naříkat, ale bylo to k ničemu. Jen slzy jsem nedokázal držet. Skoro jsem se jimi zalykal. Posadil mě na místo spolujezdce a dokonce mě i připoutal, jelikož jsem toho sám nebyl schopný. Nasedl na místo řidiče, nastartoval a vyjeli jsme. Celou cestu jsem nepřítomně koukal z okýnka a polykal hořké slzy. Tímhle pro mě skončilo všechno. Můj život.
Najednou mi položil ruku na stehno, přesně jako to dělával Tom.
"Ne, prosím," stáhnu nohu k sobě a ruku mu dám stranou. Nechal ji tak, nezkoušel ji tam znovu položit.
"Můžu se tě na něco zeptat?" zeptal se celkem normálně, kupodivu jako normální člověk. Překvapeně jsem stočil pohled k němu.
"Ano," řeknu slušně.
"Chtěl bys teď raději zemřít, abys mohl být s Tomem?" zeptá se poněkud tiše. Bylo zvláštní, že dokázal jednat tak... normálně.
"On nezemřel," řeknu jistě. "Ale udělal bych teď cokoli proto, abych mohl být s ním," podívám se zase z okýnka. I když se mu tohle nelíbí, nebudu mu lhát.
"Myslím... myslím, že jo. Necítil jsem tep," řekne naprosto vážně.
"Ne, ne, není mrtvý. On by mi to neudělal. A pokud ano, já zemřel s ním," pošeptám a rozpláču se víc. "Vše pro mě už skončilo, Bill odešel." Ano, Bill odešel. Jeho duše odešla a zůstala u Toma. Zbylo jen Billovo tělo. Tělo bez duše.
"Ale neodešel," zasměje se a pohladí mě po noze. "Bill je tu se mnou. Konečně jsi jenom můj, koblížek. Slaďoučkej a roztomiloučkej."
"Pleteš se, Bill odešel. Tohle už Bill není. Protože není s ním," šeptnu tiše a odtáhnu se, jak to jen jde. Jeho hlas zase okamžitě zhrubnul.
"To se ještě uvidí," zavrčí. Přidá plyn a rozjedeme se po nějaké hlavní silnici pryč. Daleko od Toma. Zavřu oči. Snažím se nic nevnímat.
"Nechceš něco k pití?" zeptá se po nějaké té chvíli.
"Ne, děkuju," odpovím jen suše a nasucho polknu. Nechci od něj nic.
"Jen jsem chtěl být milý. Nechci na tebe být zlý, opravdu ne, Billy," povzdechne. "A to co se stalo tvému bratrovi, to jsem neměl v úmyslu. Chtěl jsem, aby si ublížil, aby tě nemohl bránit a já si tě mohl vzít. Nechtěl jsem, aby se zabil. Tak moc bych ti nikdy vědomě neublížil..."
"Ubližuješ mně i jemu od té doby, co jsi začal posílat ty nechutné dopisy a obtěžoval mě. Moc dobře víš, že mi ubližuješ. Kdybys mi nechtěl ublížit, nechal bys nás na pokoji," hlesnu.
"Takhle se mnou nemluv!" zařve a uhodí mě. Jen se skrčím a vypísknu bolestí, když mě uhodí. Nebere ohledy na to, že jsem zraněný. Zas mě nechal být a jel dál. Jeli jsme ještě asi hodinu. Potom zajel do nějakého menšího městečka. Dojeli jsme po chvíli k nějakému motelu. Seděl jsem jako přilepený.
"A tohle bude naše království, miláčku," usměje se na mě. Odpoutá se a vystoupí. Přejde ke mně, aby mi pomohl z auta. Vystoupím pomalu sám. Nemám žádné svoje věci. Všechno jsem nechal v autě. V Tomově autě.
"Tak pojď," vezme mě kolem pasu a zavede mě dovnitř. Motel byl úplně prázdný. Se sklopenou hlavou jdu vedle něj. Pořád se snažím od něj nějak oddálit. Přemýšlel jsem dokonce o tom, že bych utekl. Ale stejně by mě dohonil a kdo ví, co by pak udělal. Navíc, proč bych utíkal? Nemám kam. Tady v té pustině se nikam nedostanu ani neschovám.
Jenomže on si mě naopak přitiskne k boku ještě víc. Dovede mě do jednoho z pokojů v horním patře. Je to prázdná místnost. Jen postel, židle a stůl a jedna skříň.
"Budeš hodný?" posadí mě na postel. Jen slabě přikývnu. Nebudu mu jakkoli vzdorovat. Pokud nepoužije násilí. Mluví se mi ztěžka. Jsem ochraptělý, ubrečený. A hlavně s ním nechci mluvit. To, co se ve mně odehrává, nelze popsat. Ani já sám nevím, co se uvnitř mě děje. Jsem natolik flegmatický, že je mi všechno už jedno. Na druhou stranu jsem tak rozčílený a rozrušený, že bych dokázal zničit zřejmě vše kolem sebe. Ale to bych na to musel mít sílu, kterou momentálně nemám.
"Dobře. Tak si tu klidně lehni. Musíš být unavený," pohladí mě po tváři. "Vedle v pokoji je kdyžtak koupelna a já z auta přinesu jídlo a pití. Jinak..." prohlédne si mě. "Neublížil sis při té nehodě?"
"To je dobré," vzlyknu a do očí se mi nahrnou slzy. "Trochu." Ihned si ke mně klekne a vezme mi tvář do dlaní.
"Copak tě bolí, koblížku?" zašeptá. Hlavu odvrátím. Nechci, aby se mě dotýkal.
"To nic není, to přejde."
"Jak myslíš. Přinesl bych ti prášek nebo tak," pokrčí rameny. Sebere se a odejde. Hned na to se hlasitě rozpláču a svalím se na postel. Schoulím se do klubíčka.
"Tome, prosím, Tome..." vzlykám tiše. Kéž bych alespoň věděl, že je živý, uklidnil bych se. Ale netuším, co s ním je. Co když mi nelhal a opravdu jeho tep necítil? Mám nateklou ruku, hlavně zápěstí. Hlava mě bolí. Sáhnu si pak do vlasů, kousek od spánku. Na prstech mám i krev.

Obsession 63.

24. března 2011 v 17:07 | _Teri_ |  Obssesion
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
"Zastav, prosím, zastav," prosil mě stále Bill. Byl jsem rozrušený, opravdu jsem byl a nedokázal jsem to skrýt. Možná jsem mu to neměl říkat, zřejmě už vůbec ne v autě. Ale rozhodl jsem se tak. Bylo by to tak nejlepší. Jak pro něj, tak pro mě. Jenomže cokoliv jsem řekl, on to začal zpochybňovat. Začal mi tu vykládat, kolik pro něj znamenám, jak moc mě miluje. A myslíte, že je pak lehké, vzdát se někoho, jako je on? Někoho, kdo k vám chová tak hluboké a silné city jako on ke mně? Jen těžko.
"Bille, jsem vážně v pořádku. Zvládám to," uberu trochu plyn a pořádně si protřu oči od slz, aby mě tam už dál neštípaly. Jenomže se mi chtělo brečet znovu a znovu. Znovu jsem se podíval do zpětného zrcátka. A když jsem v něm uviděl to stříbrné Porsche jako naposledy, zmocnil se mě zvláštní pocit. Celou tu dobu jelo to auto rychle za námi. Teď jsem ubral, o dost ubral. A on taky. Nemusí přece jezdit podle mě, ne? Má Porsche, ať si jede…
"To vidím," řekne a sám mi otře tváře. Trochu se odtáhnu. Opravdu teď není nutné, aby mě otíral od slz po tom všem, co jsem mu řekl. A navíc, jeho ruce mi překáží víc než ty mizerné slzy.
"Dobrý..." šeptnu a zase trochu zrychlím.
Nenápadně se podívám do zpětného zrcátka. Auto jako na povel zrychlí taky. Kdo to kurva je a co chce?! Bill stáhne ruku a sklopí zrak.
"Miluju tě," řekne skoro neslyšně, protože je ubrečený. Má hlas dost pod tónem. Tak moc bych mu chtěl říct, že já jeho taky. Tak strašně bych si přál vzít všechno zpět a říct mu, že nechci, aby to tak bylo. Protože to byla pravda. Ani ta nejmenší buňka v mém těle ho nechtěla pustit. A už jen, když jsem si představil, jak jde po boku nějaké holce, popadaly mě mdloby. Jenomže… to tak bude správné. Takže jsem na to raději nic neřekl a jenom znovu zpomalil na 100km/h. Pohlédl jsem do zpětného zrcátka a zjistil, že se auto stále drží těsně za mnou. No, to se mi snad zdá. Prudce jsem přišlápl plyn a začal opravdu rychle zrychlovat až na 160km/h. Ten hajzl ale zase zrychlil a brzy byl u mě. To jako chce závody nebo co? Co kurva chce?!

Další články


Kam dál